Muž je spíše jako pták. Když se ožení, žena ho také přivede na zem, do praktického světa. Básnici se žení neradi. Chtějí být pořád zamilovaní, nechtějí být ze své touhy po lásce vyléčeni.
Lidé se zamilovávají do vdaných žen - to je kompromis, je to trik. Mohou pak věřit, že jsou zamilovaní, ale mohou se také lásce vyhnout.
Z lásky máme veliký strach, protože láska je výzva, velká výzva. Budeš muset růst. Nemůžeš zůstat dětinský a nedospělý. Budeš se muset poprat s realitou života. Tvoji takzvaní velcí básníci jsou skoro vždy velice dětinští a nedospělí a žijí v pohádkové zemi dětství. Nevědí, co je to skutečnost, nedovolí skutečnosti, aby pronikla do jejich snů.

Žena je zaručenou ničitelkou fikcí. Není fiktivní, je to fakt, pravda. Takže pokud chceš věřit, že jsi zamilovaný a zároveň se chceš lásce vyhnout, je dobré a bezpečné zamilovat se do vdané ženy, do ženatého muže. To je velice klamné, je to podvod, podvod sebe sama.
Ženy se také bojí zamilovat se do svobodných mužů, protože se svobodným mužem nebo svobodnou ženou je nutné se angažovat - zapojit se na dvacet čtyři hodin. S vdanou ženou není to zapojení tak velké. Můžete si ukrást pár polibků, můžete se setkat někde v temném zákoutí - a pořád se bát, že přijde manžel, že vás někdo uvidí. Je to vždycky polovičaté, vždycky ve spěchu, a nikdy se nedozvíš, jaká ta žena je ve svém čtyřiadvacetihodinovém životě. Poznáš jen její namalovanou tvář, poznáš jen její vystupování, ne její pravdivost.
Když žena vyjde z domu a jde nakupovat, není to tatáž žena. Je to skoro jiná osoba. Je teď řízena režií, je herečkou. Ženy jsou skvělé herečky. Doma nevypadají tak krásně. Venku jsou najednou strašně krásné, veselé, zábavné, potěšené. Stávají se chichotajícími se holčičkami zamilovanými do života. Tvář se jim změní, začne zářit. Změní se jejich oči, makeup, vystupování.
Když vidíte ženu na pláži nebo v nákupním středisku, vidíte úplně jiný druh reality. Žít se ženou 24 hodin denně je velice pozemské - musí být. Když ženu skutečně milujete, chcete znát její skutečnou podobu, ne fikci, protože láska může existovat pouze ke skutečnosti. A láska je dostatečně schopná poznat realitu a přitom ji stále milovat, poznat všechny nedostatky a přitom ji stále milovat. Láska je obrovská síla.
Když jste s člověkem 24 hodin denně, s mužem nebo s ženou, poznáte všechny nedostatky: všechno, co je dobré a také to špatné, všechno krásné a také ošklivé, všechno, co připomíná paprsky světla, a všechno, co je jako temná noc. Poznáte celou osobu. Láska je dost silná na to, aby druhého milovala, i když ví o všech nedostatcích, omezeních, slabostech, ke kterým je lidská bytost náchylná.

Ale ta fiktivní láska není dost silná. Dokáže milovat jen ženu na filmovém plátně. Dokáže milovat jen ženu z románu. Dokáže milovat jen ženu z básní. Může milovat ženu jen jako vzdálenou nedostupnou hvězdu. Může milovat jen ženu, která není skutečná.
Láska je úplně jiná dimenze. Jde o zamilování se do reality. Ano, skutečnost má nedostatky, ale ty nedostatky jsou příležitostmi k růstu. Každý nedostatek je výzvou k jeho překonání. A když se dva lidé skutečně milují, pomáhají si růst. Dívají se jeden na druhého, stanou se navzájem zrcadly: odrážejí jeden druhého. Pomáhají si, podporují se. I dobrých časech i v časech zlých, jsou spolu ve chvílích štěstí i ve chvílích smutku, angažují se - to je přesně to, co znamená zapojit se.
Pokud jsem s tebou, když jsi šťastný, a nejsem s tebou, když jsi nešťastný, není to zapojení, je to vykořisťování. Pokud jsem s tebou, když se vznášíš, a nejsem s tebou, když se nevznášíš - nejsem s tebou vůbec. Pak tě nemiluji, miluji jen sebe a své potěšení. "Dokud mi přinášíš potěšení, fajn, až mi začneš působit bolest, vyhodím tě." To není láska, to není angažovanost, to není oddanost. To není respekt k tomu druhému.
Je snadné milovat manželku někoho jiného, protože on musí snášet skutečnost a ty si užíváš fikci. Je to velmi dobrá dělba práce. Ale je to nelidské. Lidská láska je obrovské setkání. A láska je, pouze pokud z ní pramení růst - co je to jinak za lásku? Milenci se nezájem přivádějí na vyšší úroveň - ve všem. Milenci spolu dosahují větších výšek štěstí a také spolu dosahují do hlubších hlubin smutku. Jejich rozsah štěstí a smutku je nesmírný - to je láska. Když pláčeš sám, nemají tvé slzy velkou hloubku. Sledoval jsi to někdy? Když jsi sám, jsou mělké. Když pláčeš s někým společně, mají tvé slzy hloubku, novou dimenzi. Můžeš se smát, když jsi sám, ale ten smích bude mělký. Vlastně bude trochu bláznivý - jenom blázni se smějí sami. Když se směješ s někým společně, je v tom hloubka, je v tom zdravá duše. Můžeš se smát sám, ale smích nepůjde příliš hluboko,nemůže jít. Když se směješ společně s někým, dotýká se smích samotného jádra tvého bytí.

Dva lidé spolu, spolu v každém počasí - ve dne v noci, v létě i v zimě - ve všech náladách, rostou. Strom potřebuje všechna podnebí a všechna roční období. Ano, potřebuje rozpálené léto a potřebuje ledovou zimu. Potřebuje denní světlo, sprchu slunečních paprsků, a potřebuje ticho noci, aby se mohl uzavřít do sebe a tvrdě spát. Potřebuje klidné, veselé a spokojené dny, potřebuje také ponuré zamračené dny. Roste díky těmto protikladům.
Láska je protiklad. Když jsi sám, nemůžeš růst. Vždycky si pamatuj: když jsi zamilovaný, nebraň se oddanosti, nebraň se závazku. Jdi do toho naplno. Nestůj jen tak na okraji, připravený, že utečeš, když to bude moc problematické.
Láska je také oběť. Musíš obětovat hodně... své ego. Musíš obětovat svoje ambice, Musíš obětovat své soukromí, Musíš obětovat svá tajemství, Musíš obětovat spoustu věcí. Takže jenom být romanticky zamilován nevyžaduje žádné oběti. Ale když nejsou žádné oběti, nic neroste.
Láska tě změní téměř úplně: je to nové zrození. Už nikdy nebudeš tím stejným člověkem poté, co jsi miloval muže nebo ženu. Prošel jsi ohněm, jsi očištěn. Ale je k tomu třeba odvahy.

Ptáš se: "Proč mě vždycky zaujmou vdané ženy?" Protože nemáš odvahu. Chceš se vyhnout odevzdání se. Chceš to levně, nechceš platit tu cenu.