Denní snění je skvělá věc, pokud se týká lásky a slávy – ty jsou součástí světa snů. Můžeš snít, jak je libo. Láska je sen, stejně tak sláva; nejsou se sněním v rozporu. Ve skutečnosti je to tak, že zmizí v tom okamžiku, kdy snění přestane. Existují v té samé oblasti, v říši snu.

Ale nemůžeš snít o Osvícení. Osvícení je možné pouze tehdy, když snění zmizí. Osvícení je absence snění; nezáleží na tom, jestli sníš ve dne nebo v noci. Osvícení znamená, že je v tomto okamžiku tvoje vědomí zcela bdělé. Při bdělém vědomí nemůže snění existovat. Snění je jako temnota, vyskytuje se při nedostatku světla. Za světla prostě temnota existovat nemůže.

Snění existuje proto, že život je temný, bezútěšný. Existuje jako náhražka – když nedokážeme zažít skutečnou radost, sníme. Stejně tak sníme, pokud se nám nedostává v životě něčeho skutečného. Jak bychom jinak byli schopni snášet tu prázdnotu, ve které se ocitáme? Jak bychom snášeli svoji existenci? Nebýt snů, byla by absolutně nesnesitelná. Sny nám pomáhají, říkají nám: „Počkej. Dnes to nejde tak, jak by mělo? Neměj strach: zítra bude všechno v pořádku. Všechno MUSÍ být v pořádku. Budeme se snažit – asi jsme se dosud nesnažili dost. Možná jsme nepostupovali správným směrem. Možná nám nebyl nakloněn osud či Bůh, ale to nebude trvat navěky.“ A Bůh je soucitný, dobrotivý; všechna náboženství světa tvrdí, že je velice dobrotivý, velice soucitný. V tom spočívá naděje!

Mohamedáni neustále opakují: Bůh je rahim, rehman – soucitný, dobrotivý. Proč? Proč to opakují znovu a znovu? Pokaždé, když užijí slovo „Bůh“, dodají „soucitný, dobrotivý“. Proč? Pokud by nebyl dobrotivý, co by bylo s naší nadějí a sněním? On MUSÍ být dobrotivý, aby mohly naše sny existovat, neboť právě TAM spočívá naše naděje: v Jeho dobrotě, v Jeho soucitu. Zítra bude všechno v pořádku, zítra půjde všechno tak, jak má.

Denní snění je dobré, pokud se týká lásky a slávy, pokud se týká energie, směřující ven – neboť když vycházíme ven, vcházíme do snu. Svět je snový fenomén, což mají na mysli i hinduisti, když ho nazývají MAJA, iluze. Je utkán z té samé látky jako sny. Je to denní sen, vnímaný otevřenýma očima. Ale Osvícení je zcela jiná rovina bytí. Sny tam neexistují. Takže pokud budeš pokračovat ve snění, Osvícení nebude možné.

Jednou jsem četl krásnou anekdotu:
Jeden pastor měl papouška, ale navzdory všemu úsilí ho naučit mluvit zůstával tento pták němý. Pastor se o tom jednou zmínil před starší dámou z Paříže, která ho navštívila. Zaujalo ji to a řekla: „Já mám taky papouška, který nemluví. Napadlo mě, že bychom mohli dát oba ptáky k sobě a pak bychom pozorovali, co se bude dít.“ A tak to posléze realizovali. Papoušci byli umístěni do velké klece, zatímco pastor a pařížská dáma zmizeli z dohledu, ale nikoliv z doslechu. Nejprve bylo ticho, pak se ozvalo nějaké třepetání křídel, načež byl slyšet proslov papouška staré dámy: „Co takhle trochu lásky, drahý?“ Na to pastorův papoušek odpověděl: „Za tohle jsem se tiše modlil a čekal na to dlouhá léta. Dnes se můj sen splnil a můžu už mluvit.“

Když čekáš, modlíš se a sníš o lásce a slávě, jednoho dne se ti to vyplní! Není na tom nic obtížného. Stačí jen být houževnatý… a podaří se to. Je třeba se jen snažit a snažit… musí se to přirozeně stát, neboť je to TVŮJ sen. Najdeš si nějaké místo, kam můžeš svůj sen promítat a kde ho můžeš vidět, téměř jako kdyby to byla realita. Když se zamiluješ do ženy nebo do muže, co přesně se vlastně děje? Měl jsi určitý sen a najednou se žena stala tvým projekčním plátnem – svůj sen promítáš na ni. Začneš mít pocit, že tvůj sen se vyplnil. Žena zase promítá svůj sen na tebe a ty funguješ jako projekční plátno, načež žena začne mít rovněž pocit, že její sen se vyplnil. Když začneš snít, dříve či později nalezneš projekční plátno, kterým se může stát kdokoliv, a tvůj sen se vyplní.

Ale Osvícení není sen. Je to opuštění všech snů. Takže přestaň, prosím, snít o osvícení. Láska je možná skrze snění, vlastně je možná jedině skrze snění, mohou ji zažít JEDINĚ snící. Ale Osvícení není možné skrze snění, podstata snění je s ním v rozporu.

Když o něm budeš snít, čekat na něj a doufat v něj, nikdy ho nedosáhneš. Co bys tedy měl dělat? Měl bys především porozumět mechanismu snění. Osvícení můžeš odložit stranou, nestarej se o ně. Pouze se snaž do hloubky nahlédnout schopnost snění, pochopit, jak sny fungují. Pravé porozumění vše objasní a v tomto jasu snění ustane, zmizí. Když je snění pryč, nastává Osvícení.

Ale na Osvícení zapomeň! Ani o něm radši nepřemýšlej – jak o něm vůbec můžeš přemýšlet? Cokoliv si budeš myslet, bude špatně. Jak v něj vůbec můžeš doufat? Všechny naděje v něj budou marné. Jak si ho vůbec můžeš přát? Nemůže být předmětem přání. Takže CO bychom měli dělat?

Snaž se pochopit, co je to přání. Snaž se pochopit, co je to naděje. Je třeba, abys pochopil, co je to snění. Jednoduše se snaž pochopit, jak tvoje mysl doteď fungovala. Až to pochopíš, tvoje mysl zmizí. Stačí správně porozumět vnitřnímu mechanismu mysli a najednou dojde k jejímu zastavení. Právě toto zastavení bude oním Osvícením. V tomto zastavení spočívá zkušenost zcela nové dimenze, existence. Snění je jedna dimenze, existence druhá. Na rozdíl od existence je snění pouze naším přesvědčením.

Toto je velmi příznačná otázka – je od Jayanandy. Tato otázka je příznačná, neboť ukazuje dva různé přístupy k nitru člověka.

Západní přístup spočívá v přemýšlení o problému, v hledání příčin problému, v ponoru do historie problému, do minulosti. Podle západního přístupu by měl být vykořeněn samotný počátek problému, mysl by měla být zbavena původních okolností svého formování, měla by být reformována, i tělo by mělo být repasováno, měly by být odstraněny všechny otisky zanechané v mozku. Psychoanalýza pracuje s pamětí, snaží se dostat k tvému dětství, k tvojí minulosti; postupuje směrem dozadu. Hledá, kdy nastal daný problém – možná před padesáti lety, v době tvého dětství vznikly problémy v souvislosti s tvým vztahem k matce, a proto psychoanalýza musí jít směrem zpět.

Historie stará padesát let! To je opravdu dlouhá, vleklá záležitost. Ale tento návrat do minulosti ti stejně moc nepomůže – existují totiž MILIONY problémů. Nic totiž není otázkou jen jednoho problému. Můžeš pátrat v historii problému, můžeš se probírat svojí autobiografií a nalézat různé příčiny. Možná se ti podaří eliminovat jeden problém, ale jsou tu miliony dalších. Kdyby ses chtěl začít zabývat každým problémem, kdybys chtěl vyřešit všechny problémy jednoho života, potřeboval bys miliony životů. Opakuji: abys vyřešil problémy JEDNOHO života, musel by ses rodit znova a znova, milionkrát za sebou. A to se jeví jako dosti nepraktické, nemožné. A během těchto milionů životů, kdy budeš řešit problémy tohoto života, ony životy budou opět produkovat svoje vlastní problémy... a tak dále až do nekonečna. Budeš zatahován stále více a více do svých problémů. To je absurdní! A ten samý psychoanalytický přístup je zaměřen i na tělo: rolfing, bioenergetika a jiné metody se pokoušejí eliminovat otisky na těle, na muskulatuře. Opět – musíš jít směrem k historii těla. Tento přístup je založen na stejné logice, že totiž problém pramení z minulosti, takže je třeba se do ní pustit.

Lidské myšlení se vždy snažilo dosáhnout dvou nemožných věcí. Jednou z nich je změna minulosti. To je samozřejmě nemožná věc, neboť minulost již nastala. Nemůžeš SKUTEČNĚ jít do minulosti. Když si myslíš, že jdeš směrem do minulosti, maximálně se dostaneš ke vzpomínce na minulost; není to skutečná minulost, jen vzpomínka na ni. Minulost už tu není, nemůžeš ji změnit. Tato změna je jedním z nedosažitelných cílů humanity a člověk kvůli tomu vždy velice trpěl. Chceš napravit minulost, ale jak bys to mohl dokázat? Minulost je absolutní. Minulost znamená: všechny její možnosti skončily, staly se skutečností. Není již žádná možnost její změny, nelze ji napravit, předělat. Nemůžeš udělat s minulostí NIC. Druhou neuskutečnitelnou ideou, která vždy ovládala lidskou mysl, je ustanovení budoucnosti – což je opět nemožné. Budoucnost znamená to, co ještě není; není možné ji ustanovit. Budoucnost zůstává neustavená, otevřená. Je to čirá možnost! Dokud nenastane, nemůžeš mít o ní žádnou jistotu.

Minulost je čirý fakt – něco, co se stalo. S tím nelze nic dělat. Člověk se ocitá v přítomnosti, tedy mezi minulostí a budoucností, ale stále přemýšlí o nereálném. Chce mít naprostou jistotu o budoucnosti, o zítřku, i když je to NEMOŽNÉ. Nech něco takového klesnout ve svém srdci co nejhlouběji, k ničemu to nevede. Nepromarňuj svůj okamžik přítomnosti vymýšlením nějaké zítřejší jistoty. Budoucnost znamená nejistotu, to je její zásadní vlastnost. A nepromarňuj svůj čas ohlížením se zpět. Minulost je něco, co se již stalo, je to mrtvý fenomén. Nic se s ní nedá dělat. Maximálně ji můžeš leda tak reinterpretovat. Reinterpretace je možná, ale minulost zůstává stále stejná.

Na jedné straně psychoanalýza, na druhé astrologie: astrologie se snaží získat jistotu o budoucnosti a psychoanalýza zkouší předělat minulost. Psychoanalýza ani astrologie nemají nic společného s vědou, ale i když dosažení jejich cíle je nemožné, přesto mají miliony zastánců - neboť člověk CHCE něco takového. Touží mít jistotu o budoucnosti, takže jde k astrologovi, k odborníkovi na i-ťing nebo k vykladači tarotu. Existuje tisíc a jeden způsob, jak se nechat oblbnout, oklamat.

A pak jsou lidé, kteří tvrdí, že mohou změnit minulost – za nimi jde tento člověk rovněž. Když se obou těchto hloupostí zbavíš, budeš svobodný a nebudeš mít potřebu chodit ani za psychoanalytikem, ani za astrologem. Když budeš vědět, že minulost skončila, skončíš i s psychoanalýzou. A budoucnost ještě nenastala; uvidíme, co nám přinese – právě teď s ní nic nemůžeš udělat. Můžeš pouze zničit přítomný okamžik, tedy jediný okamžik, který je k dispozici, skutečný.

Západ se neustále věnuje zkoumání problémů, jejich řešení, bere je velice vážně. A když přistoupíš na jistou logiku, přijmeš jisté předpoklady, tak ona logika bude vypadat dokonale. Četl jsem tuhle jednu anekdotu:
Velký filosof a světově uznávaný matematik letěl v letadle. Seděl na svém místě a přemýšlel o velkých matematických problémech, když najednou se ozvalo kapitánovo hlášení: „Omlouváme se, bude menší zpoždění. Vysadil motor číslo jedna, takže letíme pouze se třemi funkčními motory.“ O deset minut později další hlášení: „Bohužel bude ještě větší zpoždění – vysadily motory dva a tři a zůstal funkční pouze motor číslo čtyři.“ Nato se filosof nahnul k sousedovi, sedícímu vedle něj a pravil: „To snad ne! Jestli vysadí i ten poslední, budeme ve vzduchu až do rána!“

Když budeš přemýšlet podle určitého vzoru, tak se některé věci stanou možnými, a to i ty absurdní. Jakmile jsi vzal příliš vážně lidské problémy, jakmile jsi začal přemýšlet o samotném člověku jako o problému, bylo to již na základě jistých předpokladů a již tvůj první krok byl chybný. Pak se jistě vydáš nějakým směrem, můžeš pokračovat stále dál. Uvědomme si, jaké obrovské množství literatury vyšlo v tomto století o psychických fenoménech, o psychoanalýze; miliony článků, pojednání a knih. Poté, co Freud otevřel dveře jisté logice, tato logika se stala dominantní po celé století.

Východ má zcela jiný náhled. V prvé řadě není podle něj žádný problém vážný. V okamžiku, kdy prohlásíš, že žádný problém není vážný, je problém téměř na devadesát devět procent mrtvý. Celý tvůj pohled na věc se tím změní. Zadruhé Východ tvrdí, že problém existuje proto, že jsi se s ním ztotožnil. Nemá to nic dělat s minulostí, s historií problému. Jsi s ním ztotožněn, to je SKUTEČNOST. A to je i klíč k řešení všech problémů.

Například: máš cholerickou povahu. Když půjdeš k psychoanalytikovi, řekne ti: „Jdi do své minulosti... jak tato tvoje vzteklost vznikla? V jakých situacích docházelo k tomu, že se stále více a více formovala a otiskovala v tvojí mysli? Musíme vymýt všechny tyto otisky; musíme je odmést. Budeme muset kompletně vyčistit tvoji mysl.“

Když půjdeš k východnímu mystikovi, řekne ti: „Domníváš se, že jsi cholerický, ztotožňuješ se s tímto rysem svojí povahy – to je příčina toho, že věci jdou špatným směrem. Příště, až se začneš zase vztekat, buď pouze pozorovatelem, svědkem. Neztotožňuj se s tímto svým vztekem. Neříkej: ,Jsem cholerický´, neříkej: ,Jsem vzteklý´. Dívej se na to, jako by se to odehrávalo na televizní obrazovce. Dívej se na sebe, jako by ses díval na někoho jiného.“ Jsi čiré vědomí. Když se přižene mrak vzteklosti, jen ho pozoruj, a když zůstaneš bdělý, nemůžeš se s ním ztotožnit. Podstata věci je v tom, jak se neztotožnit s problémem. Až se to jednou naučíš, nepůjde už o „tolik problémů“, neboť klíč, ten samý klíč otevře všechny zámky. Takhle je to s cholerickou povahou, chamtivostí i sexem: se vším, co je schopna obsáhnout naše mysl.

Východ tvrdí: Stačí, když se nebudeš ztotožňovat. Vzpomeň si – tohle má na mysli Gurdžijev, když hovoří o „sebeuvědomění“. Uvědom si, že jsi svědek! Buď všímavý! – to říká Buddha. Buď si vědom toho, že tě míjí oblak! Možná, že přichází z tvojí minulosti, ale to není podstatné. Musí mít nějakou minulost, nemůže přijít jen tak z čistého nebe; musí být následkem jistého sledu událostí, ale to je irelevantní. Proč se tím trápit? PRÁVĚ NYNÍ, právě v tomto okamžiku jsi se od něj oddělil, odsekl. Most může být zbořen právě nyní, může být zbořen POUZE nyní.

Cesta do minulosti nepomůže. Před třiceti lety jsi začal mít cholerickou povahu a tehdy jsi se s ní ztotožnil. Nyní se nemůžeš vrátit do minulosti, abys přestal být s touto svojí vzteklostí ztotožněn; minulost zde již není. Ale můžeš se se svojí povahou přestat ztotožňovat v tomto okamžiku, právě v této chvíli. A potom CELÝ sled cholerického chování, který má počátek v tvojí minulosti, nebude již součástí tvojí bytosti.

Otázka je relevantní. Jayananda se ptá: „Hovořil jsi v několika posledních debatách o ne-problému, o neexistenci našich problémů. Pokud bys byl vychováván v represivní katolické rodině...“

Můžeš se, právě nyní, stát ne-katolíkem. NYNÍ!, tvrdím. Nemusíš se vracet zpět a odčinit vše, co tvoji rodiče a společenství, kterého jsi byl součástí, a kněz a církev udělali. To by bylo čiré plýtvání vzácným přítomným okamžikem. Nejprve toto plýtvání zničilo mnoho tvých let, nyní by opět zničilo tvoje přítomné chvíle. Můžeš to jednoduše odhodit, podobně jako když se had svléká ze své staré kůže.

„Pokud bys byl vychováván v represivní katolické rodině a strávil dvacet jedna let ve stejném šíleném výchovném systému, tvrdil bys, že všechny železné košile, všechny návyky a represe neexistují...?“ Sice existují, ale pouze v těle nebo v mozku; neexistují ve tvém vědomí, neboť tvé vědomí nemůže být ničím podmíněno. Vědomí ZŮSTÁVÁ svobodné. Svoboda je jeho vnitřní kvalitou, jeho povahou. Ve skutečnosti již prostřednictvím této otázky dokazuješ tuto svobodu.

Pokud říkáš: „dvacet jedna let ve stejném šíleném výchovném systému“; pokud tvrdíš „vychováván v represivní katolické rodině“, tak právě v TOMTO okamžiku přestáváš být ztotožněn. Můžeš si to ověřit: tolik let represí ze strany katolíků, tolik let určité výchovy. A v tomto okamžiku, když provedeš reflexi, toto vědomí přestává být katolické; jak by sis to jinak uvědomoval? Kdyby ses opravdu STAL katolíkem, jak by sis toho potom byl vědomý? Nebyla by žádná možnost si to uvědomit.

Pokud můžeš říci: „dvacet jedna let ve stejném šíleném výchovném systému“, tak jedna věc je jistá: nejsi šílenec. Systém zkrachoval; nefungoval. Ty nejsi šílený, Jayanando, neboť dokážeš spatřit celý systém jako šílený. Blázen si nemůže uvědomit, že je choromyslný. Pouze zdravý člověk může vidět, že je něco bláznivé. Aby bylo vidět bláznivé jako bláznivé, je nutné zdraví. Oněch dvacet jedna let šíleného systému zkrachovalo; všechno ono represivní formování zkrachovalo. NEMOHLO být totiž úspěšné. Může být totiž úspěšné pouze do té míry, v jaké se s ním identifikuješ. V každém okamžiku můžeš stát opodál... sice existuje, neříkám, že ne, ale není již součástí tvého vědomí.

Krásná vlastnost našeho vědomí spočívá v tom, že může ze všeho vyklouznout.. Nemá žádné bariéry, žádné hranice. Před chvílí jsi byl Angličan, ale když jsi pochopil nesmyslnost nacionalismu, o sekundu později jsi přestal Angličanem být. Netvrdím, že se tvoje bílá kůže změní; zůstane bílá, ale ty se již nebudeš s bělostí ztotožňovat, nebudeš již proti černé. Pochopíš stupiditu svého předchozího postoje. Netvrdím, že když pochopíš, že již nejsi Angličanem, okamžitě zapomeneš anglický jazyk - to nikoliv. Bude stále v tvojí paměti, ale tvoje vědomí vyklouzlo, stojí na kopci a hledí do údolí. Angličan je nyní mrtvola v údolí a ty stojíš na vrchu, daleko, nezávislý, neovlivněný.

Celá východní metodologie může být redukována na jedno slovo: svědčení. A celá západní metodologie může být redukována na jednu věc: analyzování. Při analýze půjdeš pořád dokola. Svědectví ti umožní vystoupit z kruhu.

Analýza je začarovaný kruh. Pokud SKUTEČNĚ budeš provádět analýzu, budeš jednoduše zmaten – jak je to možné? Pokud například budeš zkoušet jít do minulosti, kde skončíš? Kde přesně? Zjistíš, když půjdeš do minulosti, kdy začala tvoje sexualita? Když ti bylo čtrnáct? Ale tehdy snad přišla z čistého nebe? Musela být již připravena v tvém těle. Takže kdy? Když ses narodil? Jenže když jsi byl v mateřském lůně, nepřipravovala se již tehdy? A tedy kdy? V okamžiku tvého početí? Ale co předtím? Polovina tvojí sexuality uzrála ve vajíčku tvojí matky a polovina ve spermii tvého otce. Nyní pokračuj... kde skončíš? Musel bys jít až k Adamovi a Evě. A dokonce ani potom není konec: musel bys jít až k samotnému Pánu Bohu. Proč nejprve stvořil Adama?...

Analýza vždy zůstane v půli cesty, takže nikdy nikomu skutečně nepomůže a pomoci nemůže. Budeš po ní trochu více přizpůsobený realitě svého života, toť vše. Je to druh přizpůsobení. Pomůže ti o něco více pochopit tvoje problémy, jejich vznik a nárůst. A trocha tohoto intelektuálního porozumění ti pomůže přizpůsobit se lépe sociálnímu prostředí, ale zůstaneš přitom tou samou osobou. Pomocí analýzy nemůžeš dosáhnout žádné transformace, žádné radikální změny.

Svědectví je revoluce, je to radikální změna - od samotných kořenů! Díky svědectví přichází na svět zcela nový člověk, neboť tvé vědomí se oddělí od všech tvých návyků. Návyky jsou v těle a v mysli, ale vědomí zůstává nepodmíněné. Je čisté, vždy čisté, panenské. Jeho panenství nemůže být znásilněno.

Východní přístup se zakládá na tom, učinit tě dbalým tohoto panenského vědomí, jeho čistoty, nevinnosti. Toto říká Saraha králi znovu a znovu. My klademe důraz na oblohu, zatímco Západ klade důraz na oblaka. Oblaka mají svůj vznik; když chceš přijít na to, odkud přicházejí, budeš muset sledovat oceán, potom paprsky slunce a odpařování vody a formování oblaků... a můžeš tak pokračovat, ale budeš se pohybovat v kruhu. Oblaka se formují, opět přicházejí, zamilují se do stromů, začnou se vylévat na zem, vznikají řeky, které vtékají do oceánu, ten se začne odpařovat, voda opět stoupá za slunečními paprsky, vznikají oblaka, znovu se vyprší na zem... Jde to takto stále dál, stále dokola a dokola. Je to kruh. Jak by ses z něj chtěl dostat? Jedna věc povede k jiné a ty budeš v kruhu.

Nebe nemá žádný vznik. Nebe je nestvořené, není to ničí výtvor. Ve skutečnosti, aby něco mohlo být, je nebe apriorní nezbytností. Muselo existovat dříve než cokoliv jiného. Když se zeptáš křesťanského teologa, řekne ti „Bůh stvořil svět“. Zeptej se ho, zdali předtím, než stvořil svět, bylo nějaké nebe nebo nikoliv. Pokud nebylo žádné nebe, kde Bůh pobýval? Musel mít potřebný prostor. Pokud nebyl žádný prostor, kde tedy Bůh stvořil svět? Kam vlastně Bůh svět umístil? Prostor je nezbytný... dokonce i pro existenci Boha. Nemůžeš říct: „Bůh stvořil prostor.“ To by bylo absurdní, neboť potom by neměl žádný prostor k existenci. Prostor musel být před Bohem. Obloha musela být vždy. Východní přístup klade důraz na to, abychom si uvědomovali oblohu. Západní přístup má za následek, že kladeš stále více a více pozornosti na oblaka. To ti sice trochu pomůže, ale zároveň to znemožní, aby sis uvědomil nejvnitřnější jádro svojí bytosti. Okraj – ano, staneš se trochu více vědomý okraje, ale ne centra. A okraj je postižen cyklónem. Musíš najít centrum cyklónu. A to je možné jedině prostřednictvím svědčení.

Svědčení nezmění tvoje návyky ani tvoji tělesnou muskulaturu. Umožní ti ale jednoduše získání zkušenosti, že jsi se ocitl za vší tělesností, za všemi návyky. V tomto okamžiku, když jsi za tím vším, v tomto momentu transcendence přestávají existovat problémy, alespoň ty tvoje.

A nyní je to na tobě. Tělo bude nadále nést tvoji muskulaturu a mysl tvé návyky – je to nyní na tobě: když budeš někdy toužit po problému, můžeš se dostat do komplexu své mysli a těla a budeš si moci svůj problém užívat. Když ho nebudeš chtít, můžeš zůstat mimo. Problém zůstane jako psychosomatický otisk, ale ty budeš stát opodál, nezúčastněný.

Takhle k tomu přistupuje i Buddha. Ty užíváš paměti stejně jako Buddha, ale on se s ní neztotožňuje. Využívá svoji paměť jako mechanismus. Já například používám jazyk. Když musím použít jazyk, využívám mysli a všech otisků, ale pořád sám myslí nejsem – stále si to uvědomuji. Takže pořád zůstávám šéfem a mysl zůstává sluhou. Když svoji mysl zavolám, přijde; je mi užitečná, ale nemůže vládnout.

Takže tvoje otázka je správná: problém bude existovat, ale pouze ve formě zárodku v těle a mysli. Jak vlastně můžeš změnit svoji minulost? V minulosti jsi byl katolíkem; pokud jsi byl čtyřicet let katolíkem, jak můžeš těchto čtyřicet let změnit a NEBÝT katolíkem? Nikoliv, těchto čtyřicet let zůstane jako období tvého katolictví, ale ty z toho můžeš vyklouznout. Nyní víš, že to bylo pouhé ztotožnění. Těchto čtyřicet let nemůže být zlikvidováno a není ani potřeba je likvidovat. Pokud jsi pánem domu, nemáš to zapotřebí. Můžeš dokonce těchto čtyřicet let nějakým kreativním způsobem využít. Dokonce ono šílené vzdělávání může být využito kreativně.

„A co všechny ty otisky, které zůstávají v mozku a na těle?“
Zůstanou tam, ale pouze jako zárodek, tedy potencionálně. Když se budeš cítit příliš osamoceně a budeš chtít problémy, můžeš je mít. Když se budeš cítit příliš bídně bez bídy, můžeš ji mít. Zůstanou vždy k dispozici, ale není třeba je mít, není to nutné. Bude to tvoje volba.

Budoucí lidstvo se bude muset rozhodnout, zda půjde cestou analýzy nebo zda přejde na cestu svědčení. Já užívám obě metody. Užívám analýzu, a to zvláště v případě hledajících, kteří přicházejí ze Západu – použiji terapii v rámci tzv. skupin setkávání. Tato metoda je analytická, je vedlejším produktem psychoanalýzy. A vyrostla z ní: kdyby se tu náhle objevil Freud, nebyl by vůbec schopný docenit tyto skupiny setkávání. Rovněž tak by bylo pro něj obtížné docenit primární terapii – co to má být? To se všichni tito lidé zbláznili? Ale všechno to jsou výhonky JEHO práce, on byl pionýrem, bez něj by žádná primární terapie nebyla. On odstartoval celou tuto hru.

Když ke mně přijdou lidé ze Západu, pošlu je do skupin setkávání. To pro ně bude vhodné. Měli by začít tím, co je pro ně snadnější. Potom budu pomalu, postupně měnit přístup. Nejprve tedy lidé přicházejí do katarzních skupin, do skupin setkávání, projdou primární terapií, načež je začnu tlačit směrem k intenzivnímu Osvícení, k vipassaně. Vipassana je svědčení. Během cesty od příchodu k vipassaně nastává velká syntéza. Když se pohybuješ směrem od příchodu k vipassaně, kráčíš ze Západu na Východ.

JAKÉ ČINY? Můžeš u mě najít nějaké činy... kromě mluvení? A i tehdy se ze všech sil snažím, abych vnášel kontradikce do všeho, co říkám. Takže nakonec - pouhá prázdnota... To je smysl kontradikcí. Když říkám plus jedna, BEZPROSTŘEDNĚ říkám minus jedna – a souhrnný výsledek je nula.

Nejsem mužem činu, nedělám nic. Vše, co můžeš nazvat činem, jsou moje slova, pronášená k tobě. A v nich je tolik protikladů, že nemohou přinést dobro ani zlo. Stále sám sebe neguji. A pokud rozumíš tomuto stavu ne-činění, budeš rozumět nejvyšší možnosti vědomí. Nejvyšší vědomí rovněž není žádný muž činu. Je to bytí. A pokud se tam objeví něco jako činy, jedná se jen o hru. Můj hovor je pouze hra.

A celé mé úsilí spočívá v tom, aby ses, pokud jde o mě, nestal dogmatikem. A ty se jím nemůžeš stát, neboť ti k tomu neposkytnu možnost. Tolik odporuji sám sobě: jak bys mohl vytvořit nějaké dogma? Když se budeš pokoušet vytvořit dogma, okamžitě si uvědomíš, že jsem ho popřel svojí kontradikcí.

Chodili za mnou křesťanští misionáři a říkali: „Tolik jsi již mluvil. Nyní by to chtělo nějakou příručku, která by čtenáře uváděla do tvojí filozofie – něco jako křesťanský katechismus v kostce.“

Odpověděl jsem: „To bude těžké. Když mě někdo bude chtít vyjádřit v kostce, zešílí z toho. Nebude vůbec vědět, podle čeho vybírat a co vybrat. Když jsem někdy pryč, spousta lidí, kteří o mně píšou svoje disertační práce, se může téměř zbláznit – neboť já jsem řekl vše, co může být řečeno, a popřel vše, co může být popřeno.“

POKUD TOMU TAKTO ROZUMÍŠ, není kolem ega nic problematického. To, že stále mluvím proti egu, má jediný smysl v tom, aby sis uvědomil, že právě touto manifestací Boha nejsi. Pokud jsi dospěl k tak hlubokému porozumění, že ego je rovněž boží hrou, pak je všechno v dokonalém pořádku. Potom nemáš žádný problém a není třeba se ničeho vzdávat, protože nemáš čeho se vzdát.

Pokud rozumíš, že i ego je boží hrou, potom nejsi jejím účastníkem. Všechno je od Boha – to mají na mysli ti, co se vzdali ega – dokonce i ego.

Měj se na pozoru! Můžeš rovněž jen hrát sám se sebou hru pomocí různých triků – a mysl bývá velmi prohnaná. Můžeš se pokoušet zachránit svoje ego ve jménu Boha. Je to na tobě! Ale buď pozorný. Pokud jsi SKUTEČNĚ pochopil, že všechno je od Boha, potom egem nejsi. Kde je tedy ego? Co znamená? Znamená: mám svůj soukromý život, nejsem částí univerzálního proudění. Nejsem součástí řeky – plavu, a to proti proudu; mám své soukromé cíle. Nestarám se o to, kam se ubírá existence; mám své vlastní cíle a zkouším k nim dospět a dosáhnout jich. Ego znamená orientaci na soukromý cíl. Ego je idiotské.

Slovo idiot je velice pěkné. Označuje někoho, kdo má svůj soukromý způsob vyjadřování, soukromý cíl, soukromý styl. Ego je idiotské. Jednoduše o sobě tvrdí: „Nejsem částí univerza, jsem soukromé, separované. Jsem ostrovem, který nepatří k žádnému kontinentu.“ Ego se tedy vyznačuje absencí sounáležitosti s celkem, je ideou odděleného bytí.

To je ten důvod, proč všichni mystici radili: Odhoď svoje ego. Co tím chtěli říct? Říkali: nebuď separovaný. A vzdání se ega vlastně nic jiného neznamená: nebuď oddělený – buď zajedno s existencí. A neplav proti proudu – je to hloupost, neboť budeš za chvíli unaven a poražen. Pluj po proudu! Během celé cesty pluj po proudu, protože jsi součástí řeky. A potom nastane uvolnění a odpočinek a radost. Plavba po proudu řeky ti tedy přinese potěšení, zatímco plavba proti proudu bude mít za následek vypětí a úzkost. Ego způsobuje tuto úzkost a vypětí.

Ptáš se tedy: „Proč tolik hovoříš proti egu? Není snad ego rovněž manifestací Boha, hrou, kterou rozehrála samotná existence?“
Když jsi dospěl k tomuto porozumění, potom ti vlastně nemusím říkat, abys odhodil svoje ego, neboť nemáš žádné ego, kterého by ses měl vzdát. Ale buď velice opatrný a pozorný. Mysl je tolik prohnaná. Slyšel jsem tuto anekdotu:
Opice a hyena se procházely společně po džungli, když tu si hyena začala stěžovat: „Pokaždé, když v támhletěch místech procházím buší, vyskočí velký lev, vrhne se na mě a začne mě mordovat a já nevím proč!“ „Tak dobře, tentokrát půjdu s tebou,“ řekne opice, „a budu tě bránit.“ Šly tedy dál spolu a zrovna když vešly do buše, vystartoval na ně lev a pustil se do hyeny. Opice okamžitě vyšplhala na strom a dívala se, takže když lev odešel, polomrtvá hyena se zeptala opice: „Proč jsi neslezla dolů a nepomohla mi?“ A opice odpověděla: „Slyšela jsem, že se směješ, tak jsem si myslela, že vyhráváš.“ Dávej pozor na ego! Dokáže najít cesty a způsoby, aby se zachránilo. Umí dobře racionalizovat; ego je velký racionalista a racionalizace je celý jeho základ.

OTÁZKA JE OD ARUPY. Takže, zaprvé: chceš, abych ti řekl: „Všechno to s tebou pokračuje absolutně skvěle.“ Jenže právě kdybych ti tohle řekl, nepokračovalo by to skvěle. Možná by ti to poskytlo útěchu, ale já tu nejsem od toho, abych tě nějak utěšoval. Buď přijmi realitu nebo na všechno rezignuj. Útěcha je falešná věc. Je to hračka na hraní, člověk s ní jen zabíjí čas. A zabíjení času je mrhání časem.

A ještě jedna věc – říkáš: „Všechno pokračuje absolutně skvěle“ – to je těžká věc, něco absolutně skvělého. Nic zde na Zemi není absolutní… kromě svědčení. Ošklivost není absolutní, krása není absolutní. Štěstí není absolutní, neštěstí není absolutní. Pouze svědčení. A když svědčíš, necítíš ani ošklivost ani krásu, ani štěstí ani neštěstí – pouze pociťuješ svoje svědčení.

A ještě jedna věc – říkáš: „Všechno pokračuje absolutně skvěle“ – to je těžká věc, něco absolutně skvělého. Nic zde na Zemi není absolutní… kromě svědčení. Ošklivost není absolutní, krása není absolutní. Štěstí není absolutní, neštěstí není absolutní. Pouze svědčení. A když svědčíš, necítíš ani ošklivost ani krásu, ani štěstí ani neštěstí – pouze pociťuješ svoje svědčení.

Moje celá práce spočívá v tom, udělat z vás svědky. Chtěli byste mít všechno kolem sebe krásné a nechcete být svědky. Chtěli byste mít více příjemných zážitků. Proto neustále hledáte útěchu. Lidé ke mně ve skutečnosti přicházejí ne proto, abych jim pomohl, ale abych je utěšil, poplácal po zádech. Když řeknu, že všechno se vyvíjí dobře, cítí se dobře, ale jak dlouho jim tento pocit bude pomáhat? Dříve či později začnou pochybovat. Znovu jdou ke mně a znovu čekají, že je poplácám po zádech.

Tohle ti nepomůže, potřebuješ transformaci. Tohle tě navíc učiní na mně závislou – a ty musíš být nezávislá, musíš být svým vlastním já, musíš být sama sebou.

„Nezáleží na tom, jak se tvoje mysl snaží, je už příliš pozdě.“
Ale ono není příliš pozdě! Můžeš znovu vklouznout do své staré kůže, můžeš se s ní znovu ztotožnit. A až bude SKUTEČNĚ příliš pozdě, nebudeš klást takovéto otázky. Budeš vědět, že nyní již nelze jít zpět. Budeš si tím jistá. Bude to tvoje vlastní vědění. Nebudeš ode mě potřebovat žádné potvrzení. Právě skutečnost, že potřebuješ potvrzení, ukazuje, že k tomu ještě nedošlo – máš pochybnosti.

Slyšel jsem tuto anekdotu:
Mulla Nasredin stanul před soudem. „Tento zločin byl mistrovským výkonem“, řekl prokurátor, „a k jeho provedení bylo třeba značné šikovnosti a chytrosti.“ Obžalovaný Mulla Nasredin se začervenal, vstal a pravil: „Pane, lichotky vám nepomůžou – stejně se nepřiznám.“

Vlastně se ale přiznal. I Arupa se přiznala – její otázka je ve skutečnosti přiznáním – to, že má znepokojivé pocity, je přirozené. Bylo by nelidské očekávat, že se nebude znepokojovat, přinejmenším v tomto stadiu. Občas se cítí být na pochybách, to je lidské, přirozené. Je lepší to přijmout než odmítat a na něco to promítat nebo skrývat.

„Řekni mi, prosím, tato slova, abych se mohla přestat znepokojovat.“
Jak se tím chceš přestat znepokojovat? Stačí, když ti to řeknu? Kdyby to bylo tak snadné, říkal bych to každému. Není to tak jednoduché. Cokoliv řeknu, budeš interpretovat na svůj vlastní způsob a najdeš si zase nějaké nové starosti. Cokoliv řeknu, budeš muset interpretovat – nemůžeš to přijmout úplně, nemůžeš tomu věřit úplně. A já netvrdím, že mi musíš plně věřit; říkám, že je to jednoduše přirozené. Nežádám od tebe žádné nepřirozené věci, žádné absurdity. Je to přirozené! Občas jsi na pochybách, občas jsi proti mně, občas jsi velmi negativní. Občas máš pocit, že bys měla všechno odhodit a vrátit se zpět do tvého starého světa. Netvrdím, že pácháš nějaký zločin – ne – je to pouze lidské. Je to velmi přirozené. Pokud bys právě toto nedělala, něco by bylo v nepořádku, cosi by bylo vadné.

Cokoliv říkám, bude opět interpretováno tou samou znepokojenou myslí. Dokonce i kdybych doslova řekl: „Všechno to s tebou pokračuje absolutně skvěle...“, budeš si myslet: „Dělal si Osho legraci? Myslel to vážně?“ Znepokojená mysl na to skočí. Tvoje interpretace musejí být přirozeně takové.

Poslechněte si tuto historku:
Farář se pozdě večer vracel autem domů ze schůze. Jak tak jel, najednou si uvědomil, že ještě neodříkal večerní pobožnost. Zastavil na kraji klidné venkovské cesty, vystoupil a s pomocí reflektorů svého auta začal číst písmo svaté.
Chvíli poté, co začal, se najednou k jeho překvapení na cestě objevil náklaďák. Řidič náklaďáku, který se domníval, že má auto nějakou závadu, zastavil, stáhnul okénko a zeptal se: „Máš nějakej problém, chlape?“
„Ne, všechno je v pořádku, díky,“, odpověděl farář.
Šofér zařadil rychlost, rozjel se, a když minul faráře, zavolal na něj: „To teda musim říct, to musí bejt asi po čertech dobrá knížka!“

Jenom si zkuste představit, že vidíte někoho, kdo si čte knihu na opuštěné cestě ve světle reflektorů svého auta – co byste si asi pomysleli? Napadlo by vás, že čte Bibli? Co někoho žene k tomu, aby si ji četl právě teď? Může být někdo tak zaujatý čtením Bible? Nemůže snad počkat a přečíst si ji až doma? Řidič náklaďáku si tuto situaci musel interpretovat podle sebe – pravil: „To teda musim říct, to musí bejt asi po čertech dobrá knížka!“

Neustále interpretujete. A interpretujete, přirozeně, podle sebe, v souladu s vaší myslí. To, co říkám, neslyšíte; posloucháte jen na váš vlastní způsob. Pokud jste nedůvěřiví, budete z toho znepokojeni. Pokud jste pochybovační, budete o tom pochybovat. Pokud jste negativisté, budete to posuzovat negativně. Pokud jste důvěřiví, budete důvěřovat.

Arupa říká: „Řekni mi, prosím, tato slova, abych se mohla přestat znepokojovat.“ Nikoliv, znepokojení nemůže být odstraněno tak snadno. To, že něco řeknu, nepomůže; budeš muset něco udělat. Budeš muset udělat to, co říkám. Budeš muset být trochu praktičtější, budeš muset svědčit.

Byli jednou tři velice hladoví trampové, kteří přišli do stavení, kde pán domu zrovna vařil rýži. Požádali ho, jestli mohou zůstat přes noc a jestli by ten, komu se bude zdát nejlepší sen, mohl dostat trochu teplé rýže.
Ráno pak řekl první tramp: „Mě se zdálo, že jsem byl králem.“
Druhý tramp prohlásil: „To nic není, mě se zdálo, že jsem byl samotným Bohem.“
A třetí tramp pravil: „Můj sen byl úplně obyčejný a nemá vůbec žádnou šanci vyhrát. Zdálo se mi o teplé rýži, která chladla, proto jsem sešel dolů a snědl ji.“
Tohle jsem myslel tou praktičností. Takže, Arupo, buď praktická! Dělej to, co říkám – samotná moje slova nepomůžou... a rýže skutečně chladne. Chceš, abych ti pomohl vytvořit tvůj sen a rýže mezitím stydne. Sejdi už dolů a sněz ji!

Pokud řeknu: „Arupo, všechno to s tebou pokračuje absolutně skvěle. Nezáleží na tom, jak se tvoje mysl snaží, je už příliš pozdě. Držím tě v bezpečí pod svými křídly a není cesty zpět“, potom ti jenom pomůžu s tvým snem.

V první řadě to říct nemohu, neboť podstata přání být v bezpečí a žít v jistotě je v rozporu s duchovním růstem. Vedu tě naopak do nebezpečných sfér, do propasti. Ty bys chtěla být v bezpečí pod mými křídly, ale já tě nyní vrhám do skutečného zmatku existence, kde není žádné bezpečí, žádná jistota. Nejsem ochránce – jsem ničitel. Nejsem tvoje ostraha. Pokud mi SKUTEČNĚ rozumíš, stane se tvůj život díky mně nebezpečným.

Pokud jsi mi porozuměla, budeš navždy v nejistotě. Nebudeš nikdy žádat o bezpečí a jistotu. Budeš nenávidět bezpečí a jistotu, budeš je pokládat za nepřátele, kterými skutečně také jsou. Budeš se radovat ze života v Otevřenosti, zranitelná vším, co přináší život. Ano, zranitelná až k smrti, to také; smrt rovněž patří k onomu všemu. SKUTEČNÝ život se setkává se smrtí každým okamžikem. Pouze nereálné, umělé světy jsou bezpečné.

Nikoliv – to, že tě mám bezpečně pod svými křídly a že není cesty zpět, říct nemůžu. Můžeš totiž odpadnout, spadnout z té nejposlednější příčky. Dokud nebudeš Osvícená, je cesty zpět; můžeš se vrátit nazpátek. Můžeš se zříci, můžeš zradit, můžeš odmítnout. Můžeš padnout opět do bídy, spadnout třeba z té nejposlednější příčky. Dokud nevylezeš po žebříku až úplně nahoru, nepřekonáš i poslední příčku, dokud z tebe nebude nikdo, můžeš spadnout zpět. Stačí nepatrné ego, pouhý záchvěv ega, abys byla zas nazpátek. Ego se může znovu zahustit, znovu se stát tvojí součástí, nastoupit na novou cestu.

A s bezpečím nechci mít nic společného. Být sannjásinem znamená, že je člověk připraven žít bez potřeby bezpečí. To je ta největší odvaha a díky této velké odvaze je možná velká blaženost.

„A budeš od této chvíle stále více a více blaženější.“
Nejsem Emil Coué – nejsem hypnotizér. Ano, můžeš tímto způsobem hypnotizovat sama sebe. To byl základ metody Emila Coué. Říkal svým pacientům: „Myslete, sněte, představujte si, vizualizujte si, - vždy před spaním, každé ráno po probuzení, stále a stále dokola opakujte: ‚stávám se lepším, stávám se zdravějším, stávám se šťastnějším...‘ Opakujte, stále opakujte.“ Ano, trochu to pomáhá. Vytvoříš si tím svůj svět iluzí. Ale opravdu bys chtěla, abych ti pomáhal s tvorbou iluzí? Celý můj přístup spočívá naopak v de-hypnóze; skutečně nemá s hypnózou nic společného. Nechci, abys byla hypnotizována nějakými iluzemi. Chci, abys byla naprosto de-hypnotizována ode všech iluzí. Když jsi ve stavu deziluze, naprosté deziluze, Osvícení je již velmi blízko.

Arupa dále říká: „Děkuji ti, Osho. Doufám, že to tak je...“
Všimněte si! Její mysl právě začala interpretovat... „DOUFÁM, že to tak je...“ Není to tak – ona pouze doufá. Jak se můžeš takhle obelhávat!

„Doufám, že to tak je, ale občas jsem na pochybách.“
A já tady nejsme od toho, abych zavrhoval tvoje pochybování – občas pochybovat je v naprostém pořádku. Je to naprosto správné! Nikdy to nezavrhuj! Přijmi to! Nesnaž se vytvořit falešný stav bez pochybností – ten bude produktem tvojí mysli, bude to podvod, který nikam nepovede. Nech to být tak, jak to je. Přijmi to tak, jak to je, a staň se stále více a více pozornější, buď stále dokonalejším svědkem. Pouze tímto svědčením budeš v bezpečí. Pouze díky tomuto svědčení budeš každým dnem stále více a více blaženější – nikoliv nějakým opakováním! Pouze tímto svědčením ukončíš svoje pochybování. Pouze prostřednictvím tohoto svědčení se dostaneš do centra svojí bytosti – tam, kde neexistuje smrt, tam, kde pouze kypí život, tam, kde se pije nektar, o němž hovoří Saraha.

„Co to přesně je, co brání mému zraku vidět zřejmé?“
OPRAVDOVÁ DYCHTIVOST TO VIDĚT. Po zřejmém nelze dychtit. Zřejmé existuje! Jsi dychtivý, proto jdeš pořád dál. Začneš to hledat, a tím se to okamžitě vzdálí, přestane to být zřejmé, blízké. Odsunul jsi to někam daleko. Jak můžeš hledat zřejmé? Pokud chápeš, že je to zřejmé, jak to můžeš hledat? Je to právě tady. Proč máš potřebu to hledat a toužit po tom?
Zřejmé je božské. Obyčejné je dokonalé. A triviální je hluboké. Ve svých každodenních obyčejných činnostech se střetáváš s Bohem každým okamžikem – neboť nikdo jiný tam není. Nemůžeš se setkat s nikým jiným; je to vždy Bůh v tisící a jedné svojí formě. BŮH JE OPRAVDU ZŘEJMÝ. Pouze Bůh existuje! Ale ty hledáš, toužíš... a přehlížíš. Tvým horečným hledáním odsouváš Boha velmi daleko, někam pryč. To je trik tvého ega. Pokus se tomu porozumět. Tvoje ego se nezajímá o zřejmé, neboť ego nemůže se zřejmým koexistovat. Ego NEMÁ vůbec zájem o blízkost. Ego se zajímá o vzdálené, odlehlé. Stačí si uvědomit, že člověk dosáhl Měsíce, ale nedosáhl ještě svého vlastního srdce... Člověk vynalezl cestování časem, ale stále není schopen cestovat svojí duší. Dosáhl Everestu, ale nezajímá ho, že by měl jít směrem do svého vlastního bytí. Blízké je přehlíženo a je hledáno vzdálené. Proč? Ego se cítí dobře – když je cesta obtížná, je to pro ego to pravé. Má totiž možnost něco dokázat. Čím je to obtížnější, tím víc je možné něco dokázat. Při cestě na Měsíc se bude ego cítit dobře, ale cesta do vlastního bytí nebude stát za řeč.

Toto je jeden starý příběh:
Bůh po stvoření světa pobýval na Zemi. Není obtížné si představit, kolik měl asi různého soužení. Každou chvíli si někdo stěžoval, pořád na něj někdo klepal. Lidé přišli třeba v noci a stěžovali si: „Je to hrozné, dnes potřebujeme, aby pršelo a přitom je tak horko.“ A někdo přišel hned potom a řekl: „Neposílej déšť – právě něco dělám a všechno by se kvůli dešti zničilo.“ A Bůh se z toho málem mohl zbláznit: „Co mám tedy dělat?! Tolik lidí, tolik přání, a každý něco očekává; každý chce, aby se mu to splnilo, přitom jejich přání jsou tak rozporná. Zemědělec potřebuje déšť a hrnčíř chce naopak aby nepršelo, protože udělal hrnce a déšť by mu je zničil; potřebuje, aby bylo několik dní horko a svítilo slunce“ – a tak dále, a tak dále…
Bůh svolal svůj sněm a položil otázku: „Co mám dělat? Oni mě přivedou do blázince. Nemůžu je uspokojit všechny. Třeba mě jednou zamordují! Potřeboval bych nějaké místo, kde bych se mohl schovat.“
Vyslechl si mnoho návrhů. Někdo prohlásil: „To není problém, odejdi na Everest. To je nejvyšší vrchol v Himalájích, tam tě nikdo nedostihne.“
Jenže Bůh odpověděl: „Ale to jsi na omylu! Jen za pár sekund“ – pro Boha to bylo pouze za pár sekund – „tam vyleze Edmund Hillary s Tensingem, a znovu začne soužení. Když se to totiž dozví ostatní, začnou tam létat v letadlech a jezdit v autobusech a všechno bude… Ne, to nemá cenu. To by bylo řešení jen na pár sekund.“ Uvědomte si, že boží čas je jiný, než ten náš. V Indii říkáme, že miliony let jsou jedním dnem Boha – proto těch pár sekund.
Potom někdo navrhnul: „A proč ne na Měsíc?“
Bůh odvětil: „To taky není moc daleko – o pár sekund později se někdo dostane i na Měsíc.“
Navrhli tedy vzdálené hvězdy, ale Bůh řekl: „To rovněž nic nevyřeší. To by byl jen druh odkladu. Já chci trvalé řešení.“
Na to jeden starý služebník boží přišel blíže, zašeptal mu něco do ucha, načež Bůh pravil: „Máš pravdu. To bude ono!“
Tento služebník totiž řekl: „Je pouze jedno místo, kterého člověk nikdy nedosáhne – ukryj se do něj samotného.“ A to je místo, kde se od té doby Bůh ukrývá: v člověku samotném. To je to poslední místo, na které člověk kdy myslí.

Zřejmé je přehlíženo, neboť ego o ně nemá zájem. Ego zajímají těžké, obtížné, namáhavé věci, protože v nich spatřuje výzvu. Když vyhraješ, můžeš si dělat nároky. Pokud vyhraješ v tom, co je (samo-)zřejmé, je to vůbec vítězství? Žádný vítěz vlastně nejsi. Proto člověk stále přehlíží zřejmé a stále hledá vzdálené.

Ale jak můžeš hledat vzdálené, když nemůžeš dokonce najít ani to zřejmé?
„Co to přesně je, co brání mému zraku vidět zřejmé?“
Podstata dychtivosti spočívá v tom, že tě svádí z cesty. Odhoď dychtivost a spatříš zřejmé.
„Vůbec mi není jasné, co mám a co nemám dělat.“
Nemusíš dělat nic. Máš být pouze pozorný ke všemu, co se okolo tebe děje. Činnost je opět cesta ega. Při činnosti se ego cítí dobře – je co dělat. Činnost je potravou ega, posiluje ego. Při nečinnosti ego padá k zemi, umírá. Nic ho již nevyživuje.

Buď tedy muž ne-činu. Nedělej nic, pokud jde o Boha, pravdu a jejich hledání. Hledání není na místě, k ničemu ti nebude. Pouze buď. Řečeno jinými slovy: pokud jsi ve stavu bytí, Bůh přichází k tobě. Člověk ho najít nikdy nemůže, on najde člověka. Buď pouze na nějakém klidném místě, nic nedělej, nikam nechoď, o ničem nesni – a na tomto tichém místě náhle zjistíš, že On je přítomen. A byl přítomen vždy! Pouze proto, že jsi nebyl v tichosti, nemohl jsi ho spatřit, nemohl jsi slyšet jeho klidný, tichý hlas. „Kdy budu schopen slyšet hlas ticha?“
Kdy? – to jsi se zeptal špatně. Nyní nebo nikdy. Slyš ho právě nyní! A slyšet je, jeho hudba zní všude kolem. Pouze je potřeba být zticha, abys ji mohl slyšet. Ale nikdy neříkej: „kdy“; „kdy“ znamená, že do toho vnášíš budoucnost; „kdy“ znamená, že jsi již začal snít; „kdy“ znamená ne nyní… přitom je vždy nyní. Čas je vždy nyní. Pro Boha je pouze jeden čas: nyní; a pouze jedno místo: zde. Nějaké „tam“ a „potom“ odhoď pryč.

Pokaždé, když používám slova, mám pocit, že mi docházejí – protože to, co chci říct, vlastně být řečeno nemůže. A to, co má být sděleno, rovněž být sděleno nemůže. Potom se asi budeš přirozeně ptát - proč tedy pořád ještě mluvím? Jde to těžce. Včera jsem to nedokázal... možná dnes. Dnes jsem to nedokázal... možná zítra. Stále mluvím dvěma různými způsoby: tento způsob asi tvému sluchu unikl, nějaký jiný způsob ti možná bude bližší. Tento způsob řeči někdo slyšel, ty ale nikoliv. Budeš snad schopen slyšet jiný způsob řeči. Ale já jsem neustále v deficitu. Slova nepřicházejí snadno, neboť sdělení je bezeslovné. Nejsem kněz; nepokouším se předat ti nějaká dogmata; nepokouším se vysvětlovat ti nějakou teorii. Něco se děje ve mně, něco se děje mně – a já se to snažím předávat. Snažím se s vámi rozmlouvat.

Slova jsou velice ošemetná. Jsou velice drobná, nepatrná, nemohou obsáhnout to, co bych chtěl, aby obsáhla. Takže v KAŽDÉM okamžiku jsem v deficitu. Lidé, kteří nemají žádné zkušenosti, nejsou v deficitu nikdy; nějaké slovo vždycky najdou.

Slyšel jsem krásnou historku - meditujte nad ní:
Farář si povídal se svým biskupem a během konverzace prohodil: „To je sice hezké, excelence, že si připravujete kázání, které můžete adresovat do různých kostelů v diecézi, ale já musím vymýšlet dvě nová kázání na každou neděli.“
Biskup odvětil: „Měl bys být schopen pronést kázání na téměř každý námět, a to okamžitě, bez přípravy, jako to umím já“.
„Vezmu vás tedy za slovo“, řekl farář. „Přijďte příští neděli do kostela a já vám dám test.“
Biskup souhlasil a ve stanovenou hodinu přistoupil ke kazatelně, kde našel lístek s jedním slovem: „zácpa“ – to měl být námět kázání. Bez váhání začal: „A Mojžíš vzal obě desky („tablets“ = tablety i desky) a vyšel na svah hory...“

Kněz není nikdy v deficitu. Má k dispozici tolik knih, může vždy najít něco ve své paměti. Já jsem neustále v deficitu – protože to, co vám chci sdělit, není věc samotná, ale moje subjektivita. Co vám CHCI říci, je z mého srdce! – tedy nikoliv z mojí mysli. Bohužel musím užívat svoji mysl, neboť to jinak nejde. Dokonce i k tomu, aby člověk sdělil, co má ve svém srdci, musí využít svojí mysli, ať je to jakkoliv absurdní. Je to velice iracionální, neboť se snaží o nemožné! Ale není jiné cesty… Jsem bezmocný.

Ale když se ptáš, jestli jsem v deficitu, co se týče slov, musím přiznat, že jsem, a to neustále. Nad každým slovem váhám: je to to pravé? Jak to může být to pravé? Když to budu chtít zjistit, nikam to nepovede; proto nakonec slovo užiji jako „nutné zlo“. Mlčení by bylo lepší, mnohem lepší, ale když se podívám na tebe, váhám. Pokud budu mlčet, bude pro tebe mnohem těžší se ke mně přiblížit. Nejsi schopen rozumět ani slovům - jak bys byl mohl rozumět mlčení? Pokud jednou dokážeš porozumět mlčení, budeš schopen slyšet ticho dokonce i v mých slovech.

Když budu mlčet, zůstane v mé blízkosti maximálně pět procent z vás. Těchto pět procent je schopno rozumět i skrze slova, neboť naslouchají mému mlčení, nikoliv mým slovům. S těmito pěti procenty je všechno v pořádku. Ale zbývajících devadesát pět procent není schopno porozumět slovům a mlčení obsaženému v nich a je jednoduše ztraceno. Nemohu jim téměř vůbec pomoci.

Alespoň se ale kolem mých slov jen tak poflakují, přičemž se může stát, že v nějaký nestřežený moment se mnou můžou přijít do kontaktu, navzdory sobě samým se ke mně mohou přiblížit, mohou o mě zakopnout. V nějaký nestřežený moment mohu proniknout do jejich srdcí, něco se v nich může pohnout. Je to pouhá možnost, ale přesto má smysl pokračovat.

Pěti procentům bude možno pomoci obojím způsobem, ale devadesáti pěti procentům skrze mlčení nepomůže nikdo. A ani těch pět procent by se nenašlo, kdybych mlčel od samého počátku. Oněch pět procent ukazuje, že je tento způsob možný, takže se postupně z devadesáti pěti procent stává devadesát, osmdesát pět, osmdesát procent…

Teprve v den, kdy budu cítit, že minimálně padesát procent lidí je schopno rozumět mlčení, budou moci být slova opuštěna. Nemám z toho příliš velkou radost. Neměl ji nikdo: ani Lao C´, ani Saraha, ani Buddha, prostě nikdo. Ale všichni užívali slova, a to ne proto, že by mlčení nemohlo být prostředkem k vzájemnému souznění – tím být může, ale proto, že je k němu třeba vyššího stupně vědomí.

Dva velcí indičtí mystici, Kabír a Faríd, se setkali a dva dny spolu mlčky seděli. Žáci z toho byli velice nešťastni: chtěli, aby tito mystici spolu diskutovali, těšili se, že by mohli slyšet leccos cenného. Několik měsíců doufali, že se Kabír a Faríd setkají, že to bude velká událost, kterou si náležitě užijí. Jenže ti dva pouze mlčky seděli a žáci začali podřimovat, zívat. Říkali si: „Co tady máme dělat? A co se stalo s těmito dvěma Mistry? Vždyť nikdy předtím nebyli takhle zticha.“ Kabír ani Faríd nikdy před svými žáky nemlčeli, naopak na ně často hřímali. „Proč mlčí? Co se stalo? Oněměli snad?“ Ale nemohli říci nic nahlas - bylo by to nevhodné.
Po dvou dnech se Kabír s Farídem – rovněž v tichosti – objali a rozloučili, načež se jejich žáci na ně téměř vrhli. Kabírovi následovníci se svého Mistra ptali: „Co to mělo znamenat? Několik měsíců jsme čekali, až přijede Faríd, on skutečně přijel a vy jste nepromluvili jediné slovo. My jsme jen čekali a čekali… až nás to unavilo! Tyto dva dny byly peklem!“
A Kabír se jen smál. Pravil: „Ale vždyť nebylo nic, co by bylo třeba vyslovit – on přece rozumí i mlčení. Kdybych byl něco řekl, myslel by si o mně, že jsem ignorant – neboť pokud existuje mlčení, které má schopnost něco sdělit, jaký smysl mají slova?“
I Farídovi následovníci se svého Mistra ptali: „Co se to stalo? Proč jste nemluvili?“
Faríd odvětil: „Zbláznili jste se? Mluvit s Kabírem? On pobývá ve zcela stejném prostoru jako já, takže není třeba nic sdělovat, nic říkat! Když jsem mu pohleděl do očí a on pohleděl do očí mně, ihned jsme rozpoznali, že dialog se tímto okamžikem završil!“
„Ale dva dny… co jste vlastně ty dva dny dělali?“
A Faríd odpověděl: „My jsme se pouze radovali ze sebe navzájem, z našich vzájemných prostorů. Byli jsme hosty jeden u druhého. Překrývali jsme se navzájem, přetékali jsme jeden do druhého, mísili jsme se navzájem, tančili jsme, zpívali. Ale to všechno se dělo v tichosti. Když může hovořit mlčení, k čemu je třeba jazyk?“

Já jsem v neustálém deficitu, co se týče slov. Každé slovo pronáším s velkým váháním, neboť vím dobře, že nebude stačit, že není adekvátní. Nikdy nic není adekvátní – pravda je tak rozsáhlá a slova jsou tak nepatrná.