Zamysli se sám nad sebou: žil jsi vůbec s lidmi nebo žiješ pouze s věcmi? Je tvá manželka osoba nebo věc? Je tvůj manžel osoba nebo věc? Chováš se ke svému manželovi jako k osobě, k mimořádné osobě se svojí vnitřní hodnotou, nebo k němu přistupuješ pouze z hlediska užitku jako k živiteli rodiny? Bereš svoji manželku jen jako hospodyni, která se stará o děti? Je tvoje manželka účelem o sobě nebo má pouhou užitnou hodnotu jako spotřební zboží? Občas ji využíváš kvůli sexu, občas i jinak, ovšem využívání nějaké osoby znamená, že se pro tebe stává věcí, že přestává být osobou.

Osoba nemůže být užívána, pouze věci mohou být užívány. Osoba nemůže být koupena, pouze věci mohou být koupeny. Osoba má tak obrovskou hodnotu, je v ní tolik posvátného, má takovou důstojnost – jak tedy můžeš tuto osobu užívat? Jistě, on nebo ona může dávat svoji lásku, ale to není rovněž žádná věc k tvému užívání. A měl bys projevovat vděčnost. Dával jsi vůbec někdy najevo vděčnost svojí manželce, svému otci, své matce? Nebo svým přátelům? Občas projevíš vděčnost nějakému cizinci, ale nikdy svému blízkému – protože co od nich dostáváš, považuješ za samozřejmé.

Žít s věcmi znamená žít v samsáře. Žít s osobami znamená žít v nirváně. A když začneš žít s osobami, věci začnou mizet. Běžně ovšem dokonce samotné osoby bývají redukovány na věci. Naopak když mysl začne být meditativní, tak se věci začnou stávat osobami, dokonce i strom se stává osobou, ba i skála. Téměř všechno začne mít svoji osobnost – neboť bůh je rozprostřen po celém vesmíru.

Saraha praví: Pane, žil jsi v samsáře a nemůžeš rozumět nirváně. Pokud ji skutečně budeš chtít pochopit, budeš jí muset žít – není jiné cesty. Abys ji poznal, budeš z ní muset něco okusit. A já jsem zde, stojím před tebou – a ty chceš, abych ti něco vysvětloval!? Nirvána je stále před tebou a ty se ptáš na teorie? A nejen to – musíš být zcela slepý, když přicházíš proto, abys mě přemluvil k návratu do té tvojí samsáry! Moucha mě přesvědčuje, abych vyměnil les santalových stromů a jejich vůni za zápach hnijícího masa. ZEŠÍLEL JSI?, řekl Saraha králi. Radši zanech snah mě pro ten tvůj svět získat. Bude lepší, když já tě přesvědčím o cestě do světa mého. Tvůj svět znám, ale nadto jsem poznal tuto novou skutečnost a mohu srovnávat. Ty jsi poznal pouze svůj svět; neznáš ten můj – nemůžeš porovnávat.

Když Buddha říká, že tento svět je iluzorní, medituj o tom – neboť i tento svět on poznal. Když nějaký ateista, materialista nebo komunista tvrdí, že svět nirvány je pouhou iluzí, není třeba se tím příliš vzrušovat – protože on ho nepoznal. On zná pouze tento svět. Nelze věřit tomu, co tvrdí o jiném světě. Nikdy nemeditoval, nikdy do něj nevstoupil.

Uvědom si toto: nikdo z těch, kteří meditovali, nezpochybnil existenci vnitřní skutečnosti – ani jeden z nich! Bez výjimky všichni, kdo se věnovali meditaci, se stali mystiky. Ti, co nikdy nemeditovali, znají pouze svět much a svět špinavosti a smrdutý zápach hnijícího masa. Žijí ve shnilém světě věcí, znají jen ten jediný a jejich výrokům samozřejmě nelze věřit. Buddhovi můžeme věřit, stejně jako Kristovi a Mahavírovi. Ti totiž poznali světy oba! Znají jak ten nižší, tak vyšší; a při znalosti toho vyššího říkají něco o tom nižším, který má být předmětem meditace. Neodmítej to předem.

Například Marx, Engels, Lenin, Stalin nebo Mao nikdy nemeditovali – a tvrdí, že Bůh neexistuje. To je téměř jako kdyby nějaký člověk nikdy nepřišel do vědecké laboratoře a přitom něco prohlašoval o vědě. Jako kdyby nikdy nezavítal na vědecké pracoviště a přitom tvrdil, že teorie relativity je slátanina a nelze se na ni spolehnout. Musíš jít do laboratoře, seznámit se s vyšší matematikou – musíš to ověřit! Právě proto, že tomu nemůžeš rozumět, nemůžeš si dovolit to popírat.

Je velmi málo lidí, kteří rozumějí teorii relativity. Říkalo se, že za Einsteinova života bylo na světě pouze dvanáct lidí, kteří rozuměli jeho teorii. A podle některých názorů je i toto číslo přehnané, možná ani dvanáct lidí ji správně nepochopilo. Ale právě proto nemůžeš říkat, že to není pravda; nemůžeš o tom nechat hlasovat; nemůžeš nad tím zvítězit ve volbách. Budeš muset projít stejným procesem.

Z tohoto pohledu je Marxovo prohlášení, že neexistuje Bůh, jednoduše hloupé – nikdy nemeditoval, nikdy nerozjímal, nikdy se nemodlil. Jeho tvrzení je tedy úplně mimo. Ti, co mají zkušenosti s meditací, co zalovili trochu hlouběji ve svém bytí, se dostali ke stejným pravdám.

BYTOSTI, KTERÉ ODKLÁDAJÍ NIRVÁNU, TOUŽÍ PO HRUBÉM KRÁLOVSTVÍ SAMSÁRY.

Saraha praví: Odkládáš nirvánu a stále se honíš za iluzemi. Ty jsi mě přišel přesvědčit, pane? Podívej se na mě, v jaké jsem extázi. Podívej se na mě! Již nejsem ta samá osoba, která opustila tvůj dvůr – jsem někdo zcela jiný. Pokusil se dovést královo vědomí k přítomnému okamžiku a podařilo se mu to. Musel to být člověk s velice působivým vystupováním. Vytáhl krále ze světa much, ze světa hnijícího masa. Přivedl ho do světa santalového dřeva a jeho vůně.

Druhá sútra:
STOPA BUVOLA NAPLNĚNÁ VODOU BRZY VYSCHNE. TAK JE TO I S MYSLÍ, KTERÁ JE ODHODLANÁ, ALE MŮŽE BÝT NAPLNĚNA NEDOKONALOSTMI. I TY ČASEM ZMIZÍ.

Praví: Hleď! Prošel tu buvol a nechal za sebou v zemi stopu, která se naplnila vodou. Jak dlouho tam ještě tato dešťová voda vydrží? Dříve nebo později vyschne a buvolí stopa naplněná vodou přestane existovat. Ale oceán je věčný. Ačkoliv voda v oné stopě rovněž pochází z oceánu, je tu stále rozdíl.

Oceán neustále trvá, nikdy nestoupá, nikdy neklesá. Vyrůstají z něj velké mraky, ale on sám se nikdy nezmenšuje. Velké řeky do něj vylévají své vody, ale on se přesto nezvětšuje. Zůstává stále stejný. Ale tato malá stopa buvola je plná vody právě nyní; během hodin či dnů zanikne, vyschne – stejně jako lidská mysl v lebce. Ta je právě takovou buvolí stopou, podobnou nicotnou věcí. Je tam zrovna tak trocha vody – nevěř tomu, že jí je tam nějak moc; již začíná vysychat. Brzy zmizí. Lebka je zcela nepatrná věc. Nemysli si, že se ti tam vejde obsah celého vesmíru. Je pouze dočasná; nemůže existovat navěky.

STOPA BUVOLA NAPLNĚNÁ VODOU BRZY VYSCHNE. TAK JE TO I S MYSLÍ, KTERÁ JE ODHODLANÁ, ALE MŮŽE BÝT NAPLNĚNA NEDOKONALOSTMI. I TY ČASEM ZMIZÍ.

Co skrýváš ve své malé lebce? Co je jejím obsahem? Přání, sny, touhy, myšlenky, představy, vůle, emoce – to vše považuješ za její náplň. Toto VŠECHNO ale vyschne. Všechny obsahy se vypaří! Zaměř se tedy namísto obsahů na obsahující. To je celé tajemství tantry. Hleď na obsahující a nevšímej si obsahu. Nebe je plné oblaků; nedívej se na oblaka, dívej se na nebe. Nezkoumej, co je někde v tvojí hlavě, v tvojí mysli – soustřeď se pouze na svoje vědomí. Jsou tam sice emoce, je tam hněv i láska, chamtivost, strach i žárlivost – to vše jsou jen obsahy. A za nimi je nekonečné nebe vědomí.

Člověk, který žije jen obsahy, žije život mechanického stroje. Ten ale, kdo začne přesouvat důraz z obsahu na obsahující, začíná žít život v uvědomění, život buddhovský.

A Saraha praví: Pane, tyto obsahy, které držíš ve své mysli, brzy vyschnou – pohleď na stopu buvola! Tvoje hlava, tvoje lebka není o nic větší než ona. Ale tvoje vědomí je nekonečné.

Je třeba nyní pochopit toto: v tvé hlavě jsou emoce, ale vědomí tam nenajdeš. Ve skutečnosti je naopak tvoje hlava ve tvém vědomí! Vědomí je nesmírné, nekonečné. V hlavě máš emoce, touhy, ambice; ty vyschnou. Ale tvé vědomí nezmizí dokonce ani tehdy, když tvá hlava zcela klesne a zmizí v zemi. Vědomí není obsaženo v tobě, ale naopak obsahuje tebe; je větší než ty.

Jsou lidé, kteří se ptají… občas někdo ke mně přijde a ptá se: „Kde je v lidském těle umístěna duše? V srdci? V pupku? V hlavě? Kde je duše?“ Domnívají se, že kladou naprosto relevantní otázku. Není nikde v těle – tvé tělo je v duši. Duše je větší fenomén než tvé tělo. Duše tě obklopuje.

A tvá duše se nijak neliší od mé! Náš život je jeden, naše existence je oceán jedné duše. Obklopuje nás; je v nás i mimo nás. Vše je jedna energie. Nemám jinou duši než ty. Máme pouze rozdílná těla. Je to téměř jako elektřina proudící do žárovky, do rádia, televize či pohánějící ventilátor…, uvádějící do činnosti tisíc a jednu věc. Ventilátor se liší od žárovky, ale elektřina, která je napájí, je jedna a ta samá. Jsme jedna energie. To, jak se jevíme, je rozdílné, ale realita je stejná pro všechny. Když se soustředíš na obsah, když se já soustředím na obsah, potom mé sny se samozřejmě liší od tvých. Nemůžeme sdílet stejné sny. Mám své touhy, ty máš zase jiné. A nejen že nemůžeme sdílet stejné sny: jsou dokonce v konfliktu. Mé touhy jdou proti tvým touhám; tvé proti mým. Ale když zapomeneme na obsahy a soustředíme se pouze na vědomí, čiré vědomí, nebe bez mraků – potom kde je „ty“ a kde je „já“? Jsme jedno.

Tehdy nastává jednota. A tehdy se vynořuje univerzální vědomí. VŠECHNO vědomí je univerzální. Nevědomí je soukromé. Vědomí je obecné. V okamžiku, když se stáváš skutečným člověkem, jsi univerzálním člověkem. To je význam univerzálního ideálu člověka podle Buddhy – je to ten, kdo dospěl k totálnímu a absolutnímu uvědomění.

Člověk jako mechanismus je jiný. To je třeba pochopit. Když máš problémy s ledvinami, mě se to netýká. Když já mám bolesti hlavy, tebe nic nebolí. I kdybys mě miloval, nemůžeš sdílet tyto bolesti. I kdybych miloval já tebe, nemůžu mít tvoji bolest. Ale když spolu sedíme a meditujeme a náhle přijde okamžik, kdy již ani já, ani ty nemáme v mysli žádný obsah, potom přestáváme být dva. Ti, co meditují, začínají jakožto vzájemně odlišní, ale končí jako jedno. Když vy všichni tady sedíte při meditaci a posloucháte mě, potom již nejste jedinci, ale jste jedno. A jste nejen jedno: mluvčí a posluchači již nejsou odděleni – jsme spolu propojeni. Dvacet lidí v jedné místnosti medituje, ale když dojde k opravdové meditaci, není jich již dvacet: v místnosti je pouze jediná kvalita meditace.

Povím vám příběh: několik lidí přišlo navštívit Buddhu. Ananda seděl na stráži před místností. Tito lidé ovšem byli uvnitř již tak dlouho, že Ananda začal mít obavy. Mnohokrát nahlédl dovnitř, ale oni pokračovali a pokračovali a pokračovali… Vešel tedy do místnosti, aby viděl, co se děje. Ale nenašel tam nikoho kromě sedícího Buddhy. Zeptal se ho: „Kam se ti lidé poděli? Nejsou zde žádné jiné dveře než ty, před kterými jsem seděl, tak kam zmizeli?“ A Buddha odpověděl: „Meditují.“

Je to krásný příběh. Oni všichni upadli do meditace a Ananda je nemohl vidět, protože on v tomto stavu stále nebyl. Nemohl vidět tento nový fenomén, tento totální posun energie. Nebyli tam, neboť tam nebyli ve formě svých těl; nebyli tam ani ve formě svých myslí. Jejich ega se rozplynula. Ananda mohl vidět jen to, co ON mohl vidět. Přitom nastala nová skutečnost.

Mocný král kdysi přišel navštívit Buddhu. Přemlouval ho k tomu jeho ministerský předseda, ale král byl velice nedůvěřivý člověk, jak obvykle politici a králové bývají. Velice nedůvěřivý. Hlavně tam vlastně vůbec jít nechtěl a vydal se na cestu jen z důvodů politických, neboť ve městě se vyskytly zvěsti, že je proti Buddhovi. Protože všichni lidé byli Buddhovi příznivci, dostal strach. Nebylo by diplomatické, kdyby za ním nešel.

Když se se svým ministerským předsedou přiblížil k háji, kde Buddha, obklopen deseti tisíci mnichů, sedával, začal se velice strachovat. Vytáhl svůj meč a řekl svému ministerskému předsedovi: „Co se to děje? Říkal jsi, že je tam deset tisíc lidí a když jsme se teď dostali tak blízko, není vůbec nic slyšet. To má být nějaké spiknutí?“

Ministerský předseda se zasmál a pravil: „Neznáš Buddhovy lidi. Zandej klidně svůj meč zpět. Pojď klidně dál, nechystá se tu žádné spiknutí nebo něco podobného. Nemusíš mít strach. Nechystají se tě zabít. Neznáš Buddhovy lidi.“ Král tedy velice nedůvěřivě, s rukou na jílci meče vstoupil do háje. Byl překvapen. Nemohl uvěřit tomu, že tam sedí pod stromy deset tisíc lidí tak tiše, jako by tam nebyl nikdo. Řekl Buddhovi: „To je zázrak! – deset tisíc lidí. I deset jich dohromady nadělá víc hluku – jak to tihle dokázali? Co se jim stalo? Přihodilo se jim něco zlého? Jsou ještě živí? Vypadají jako sochy! A co vlastně dělají, když tam tak sedí? Měli by přece něco dělat!“ A Buddha pravil: „Něco dělají, ale to nemá nic společného s vnějškem. Dělají něco ve svém vnitřním světě. Nejsou ve svých tělech, ale ve svém bytí, v pravé podstatě. A deset tisíc jich teď už není - všichni jsou součástmi jednoho vědomí.“

Třetí sútra:
TAK JAKO SLANÁ MOŘSKÁ VODA SLÁDNE, VYPITA MRAČNY, TAK I PEVNÁ MYSL, KTERÁ PRACUJE PRO DRUHÉ, MĚNÍ JED SMYSLOVÝCH PŘEDMĚTŮ V NEKTAR. ZÁKLADNÍ POSTOJ TANTRY JE: smyslové může být transformováno v absolutní, hmota může být transformována v mysl, nevědomé může být transformováno ve vědomí.

Podle moderní fyziky může být hmota transformována v energii, energie ve hmotu. Ve skutečnosti tedy neexistují dvě různé energie, ale jedna a tatáž, projevující se ve dvou formách. Podle tantry může být sex transformován v samádhi stejným způsobem; opravdu zásadně a fundamentálně. Nižší může být transformováno ve vyšší, neboť nižší a vyšší je spolu spojeno; je to jako žebřík. Vyšší není nikdy a nikde od nižšího oddělené, není mezi nimi propast. Můžeš přecházet od nižšího k vyššímu, od vyššího k nižšímu.

A onen žebřík je vlastně totéž, co člověk. Může existovat na nejnižší příčce; je to jeho rozhodnutí. Může ale lézt nahoru, může existovat na příčce nejvyšší. Může existovat jako zvíře, ale i jako Buddha – obojí jsou jeho příčky, ta nejnižší i ta nejvyšší. A člověk je žebřík. Může upadnout do hluboké nevědomosti a stát se balvanem, nebo může vyrůst do absolutního vědomí a stát se bohem. Ale obojí nelze oddělit – v tom spočívá krása tantry.

Tantra neodděluje. Je to jediné náboženství, které není schizofrenní. Je to jediné náboženství, které je duševně zdravé. Je to nejrozumnější náboženství, protože neodděluje. Když odděluješ, můžeš způsobit rozpolcení. Když říkáš lidem, že tělo je špatné, že je to nepřítel, že musí být zavrženo, že je ve službách ďábla, potom způsobuješ, že jsou lidé rozpolceni, že dostávají z těla strach. Potom v podstatě vzniká nepřekročitelná propast a člověk je přetahován na obě strany, dokud není rozerván. Tělo ho táhne k sobě, mysl ho zkouší rovněž táhnout na svou stranu – vzniká konflikt a zmatek.

Tantra učí, že jsi jedno; není třeba, abys byl zmatený. Můžeš splynout s jednou skutečností. Není třeba mít nějaké spory, nemusíš být roztržen. Není nutné se zbláznit. Můžeš milovat vše, s čím se setkáš, a to postupně se stále hlubší láskou, zájmem, tvořivostí. Tělo není nepřítel tvé duše; tělo je v podstatě pochva na tvůj meč. Tělo je jako chrám, je to tvůj domov. Není to odpůrce, ale tvůj přítel.

Tantra vylučuje všechny druhy násilí – nejen násilí k druhým, ale hlavně k sobě samému. Tantra učí: Miluj realitu v její celistvosti. Ano, jsi schopen mohutného vývoje, ale veškerý vývoj je možný prostřednictvím lásky. A není třeba bojovat. TAK JAKO SLANÁ MOŘSKÁ VODA SLÁDNE, VYPITA MRAČNY… Nemůžeš pít slanou mořskou vodu, je tak slaná, je samá sůl. Když vypiješ slanou mořskou vodu, zemřeš. Ale když přijdou mračna a načerpají vodu z moře, ta poté zesládne a můžeš ji pít.

Saraha praví: Samádhi je jako mračna, meditativní energie jako oblak, který promění tvoji sexualitu ve vyšší realitu, který promění tvoji materiální existenci v existenci nemateriální, který promění hořkou zkušenost světa v nektarově sladkou zkušenost nirvány. Samsára sama se stává nirvánou, pokud dokážeš vytvořit oblak, který ji přemění. To je onen oblak, který Buddha nazval DHARMAMEGHA SAMADHI – samádhi oblaku dharmy, oblaku zákona.

Máš schopnost ten oblak vytvořit. Lze ho vytvořit meditací. Pusť se do intenzivních meditací, odhoď myšlení, přání, ambice. Tvé vědomí je jako planoucí oheň – je tam i onen oblak. Můžeš nyní pomocí tohoto ohně cokoliv přetvořit. Onen oheň vykonává transmutaci, je to alchymický oheň. Meditací se z nízkého stává vysoké, obyčejný kov je proměněn ve zlato.

TAK JAKO SLANÁ MOŘSKÁ VODA SLÁDNE, VYPITA MRAČNY, TAK I PEVNÁ MYSL, KTERÁ PRACUJE PRO DRUHÉ, MĚNÍ JED SMYSLOVÝCH PŘEDMĚTŮ V NEKTAR.

Je třeba si uvědomit dvojí: zaprvé si musí člověk vytvořit sám v sobě oblak meditace, druhou věcí je soucit – je třeba pracovat pro druhé. Buddha trvá na dvou základních věcech, jimiž jsou meditace a soucit – PRAGYAN a KARUNA. Podle něj se občas stává, že se meditující osoba stane příliš sobeckou; potom leccos začne hořknout. Medituj, raduj se, ale svoji radost sdílej, neustále ji sdílej s jinými; neschovávej si ji, protože když si ji začneš schovávat do zásoby, začne růst tvé ego. Nikdy si nic neschovávej. V okamžiku, kdy něco dostaneš, tak to předej dál, a pak budeš dostávat stále více a více. Čím víc budeš dávat, tím víc budeš dostávat. Poté se všechno změní v nektar. Vše je nektar – my pouze musíme znát způsob proměny, musíme rozumět alchymii.

Poslední sútra:
JE-LI NEPOPSATELNÉ, NIKDY NENÍ ČLOVĚK NESPOKOJEN. JE-LI NEPŘEDSTAVITELNÉ, MUSÍ TO BÝT POŽEHNÁNÍ SAMO. AČKOLI SE Z OBLAKU OZÍVÁ HŘMĚNÍ VYVOLÁVAJÍCÍ STRACH, BUDE-LI Z NĚJ PRŠET, MŮŽE DOZRÁT NAŠE ÚRODA.

NEPOPSATELNÉ… Saraha praví: Neptej se mě, co to je – je to nepopsatelné, nelze to vyslovit. Nelze to vyjádřit. Neexistuje jazyk kterým by to bylo možné vyjádřit. Ale lze to zakusit. Všimni si mojí spokojenosti! Vidíš, jak jsem nyní spokojený? Znal jsi mě rovněž předtím – jak jsem byl nepokojný, s ničím nespokojený. A vše bylo k mání; byl jsem tvým oblíbencem, vše jsem měl k dispozici – přesto jsem nebyl spokojen. Ale pohleď nyní! Přebývám na pohřebním místě, nemám dokonce ani střechu nad hlavou! A nežiji s králi a královnami, žiji s touto kovářovo ženou. Ale pohleď do mých očí… jak jsem spokojený. Nevidíš, že se přihodilo něco nepopsatelného? Necítíš moje vibrace? Jsi tak otupělý a bez života, že potřebuješ nějaké vysvětlení?

JE-LI NEPOPSATELNÉ, NIKDY NENÍ ČLOVĚK NESPOKOJEN… Jediným kritériem dosažení pravdy je to, že dotyčný jedinec již nikdy nebude nespokojen. Jeho spokojenost je absolutní. Nemůžeš ho odvléci pryč z jeho spokojenosti. Nemůžeš ho učinit nespokojeným. Ať se stane cokoliv, on zůstává stále stejný, spokojený. Úspěch nebo selhání, život nebo smrt, s přáteli nebo bez přátel, s milenkami nebo bez milenek, na tom na ničem nezáleží. Jeho vnitřní mír, jeho klid je naprosto absolutní. Je soustředěný.

JE-LI NEPOPSATELNÉ, NIKDY NENÍ ČLOVĚK NESPOKOJEN… Pokud to, co nemůže být vysloveno, nastalo, dá se to poznat jedině tak, že je vidět spokojenost.

JE-LI NEPŘEDSTAVITELNÉ, MUSÍ TO BÝT POŽEHNÁNÍ SAMO... A já vím, pokračuje Saraha dále, že si nedokážeš představit, co u mě nastalo. Jak by sis to mohl představit, když jsi to nikdy nepoznal? Představivost vždy opakuje to, co již znáš.

Můžeš si představit štěstí; poznal jsi jeho zlomky a kousky. Můžeš si představit neštěstí; poznal jsi ho, znáš ho jistě dobře. Můžeš si dokonce představit štěstí, i když jsi ho nikdy nepoznal – můžeš si ho představit jako protiklad k neštěstí. Ale jak si můžeš představit blaženost? Nikdy jsi ji nepoznal. A žádný protiklad k ní není; dualita neexistuje. Je nemožné si ji představit.

Saraha tedy praví: Mohu rozumět tomu, že si blaženost neumíš představit – ale já ani nežádám, aby sis ji představoval. Hleď! Je zde nyní přítomná. A to, že si ji nedokážeš představit, je rovněž v souladu s jedním z kritérií pravdy: pravda nemůže být představitelná. Lze ji spatřit, ale nelze si ji představovat. Můžeš mít její vizi, ale nemůžeš o ní snít. Právě toto je rozdíl mezi snem a vizí. Sen je tvůj, vize tvá není.

Kristus viděl Boha a podle písem měl vidění. Ovšem psychoanalytik vám řekne, že měl pouze sen; neznal rozdíl mezi snem a vizí. Sen je TVŮJ; ty jsi měl představy; ty jsi je vytvořil; byla to tvoje fantazie. Vize je něco, co přichází z ničeho nic, o čem jsi nikdy nepřemýšlel, dokonce ani náznak něčeho takového ti nikdy nepřišel na mysl. Musí to být něco absolutně nového – potom je to skutečná vize. Vize pochází od boha; sen je z tvé mysli.

JE-LI NEPŘEDSTAVITELNÉ, MUSÍ TO BÝT POŽEHNÁNÍ SAMO. Podívej se na mě – neumíš si představit, co se stalo. Ale nevidíš to? Máš oči k vidění! Dívej se, pozoruj, drž se mě! Přijď ke mně blíž, prostě buď ke mně citlivý, aby mé vibrace mohly rozkmitat tvoji bytost – a nepředstavitelné a nevyslovitelné může být pak zakoušeno.

AČKOLI SE Z OBLAKU OZÍVÁ HŘMĚNÍ VYVOLÁVAJÍCÍ STRACH... A Saraha praví: Já vím... on určitě musel vidět, že král se trochu bojí. Já to vidím každý den: lidé ke mě přicházejí a já vidím, že se chvějí, mají obavy, strach a říkají: „Bojíme se, Osho.“ Já vím! Saraha musel vidět, že se král ne asi navenek, ale hluboko ve svém nitru chvěje. Byl to velký král a musel to být velice disciplinovaný člověk; jistě zůstal pevně stát, ale hluboko v nitru musel mít strach. Když se ocitneš v blízkosti člověka typu Sarahy nebo Buddhy, vždy nutně dostaneš strach. Právě tuhle večer ke mě přišel mladík a ptal se: „Ale proč mám z tebe strach? Neudělal jsi mi nic špatného, proč se tě tedy bojím? Mám tě samozřejmě rád, tak proč mám z tebe obavy?“

To je přirozené. Když přijdeš do blízkosti propasti, co můžeš čekat? Budeš mít strach. Je značná pravděpodobnost, že do ní můžeš spadnout a už se nikdy nebudeš schopen vyšplhat zpět. Začíná se to jevit jako něco nezměnitelného – jsi v tom naprosto, definitivně. Repríza už nebude možná. Strach je přirozený.

Saraha praví: AČKOLI SE Z OBLAKU OZÍVÁ HŘMĚNÍ VYVOLÁVAJÍCÍ STRACH...
Praví: Jsem jako oblak a ty máš strach ze hřmění, z blesků. Ale pamatuj:
BUDE-LI Z NĚJ PRŠET, MŮŽE DOZRÁT NAŠE ÚRODA.
Ale když mi umožníš, abych na tebe seslal déšť, vyklíčí semena, pane, a člověk, který se stále skrývá za tebou, stále ještě nezrozen, se narodí; a ty budeš moci dozrát, dospět; budeš moci rozkvést. Zvu tě, říká Saraha, na velké žně... žně vědomí, žně uvědomění.