Kreativní komunikace

Přibližně před dvěma roky jsem na stránkách www.tantra.com narazil na knihu Susan Campbell: Getting Real. V upoutávce bylo řečeno, že kniha je průvodcem osobního růstu a to skrze vědomou komunikaci. Do té doby jsem přečetl o komunikaci několik knih, ale žádná z nich nenaznačovala, že by komunikace mohla souviset s rozvojem spirituálního vědomí. Několik týdnů jsem nákup knihy zvažoval a nakonec jsem si ji skutečně objednal a to především proto, že se mi líbila upoutávka. Nepamatuji si přesné její znění, předkládám mnou modifikovanou verzi:

Většinu života komunikujeme tak, abychom před sebou i před světem skrývali ustrašenou, naštvanou, zoufalou, ale i extatickou bytost dřímající v našem nitru. Protože jsme v dětství pod tlakem rodiny a společnosti přijali pravidla celosvětově rozšířené hry zvané „jsem stále O.K.“, stali jsme se mistry v obelhávání sebe sama a v obelhávání ostatních. Úspěšné hráče, tedy věčné pohodáře čeká prazvláštní odměna v podobě dlouhodobého stavu osamělosti, zoufalství, smyslové otupělosti a absolutní bezmoci. Jedním ze způsobů, jak se z této bláznivé hry vyvázat, je podle Campbell přijetí nové hry zvané „JÁ JSEM“. Pravidla této nové hry vyžadují, abychom vědomě vnímali a vyjadřovali nejen stavy O.K., ale i stavy K.O. Díky ochotě riskovat jakoukoliv negativní reakci ze strany druhých lidí, aniž bychom je činili zodpovědnými za to, jak se cítíme, znovuobjevíme BYTÍ, jež je svou podstatou celistvé, extatické a nezničitelné. Susan Campbell nás v knize Getting Real učí specifické formě komunikace, jejímž smyslem je sdílení prožitku, že my všichni jsme cítící lidské bytosti.

Po několikerém přečtení knihy jsem zjistil, že tato cesta je opravdu tím, co hledám, až na to, že předpokládá ochotu riskovat a experimentovat. Většina toho, co jsem si v knize přečetl, sice rezonovalo v mém nitru, ale bylo to jakési teoretické rezonování. Rozhodl jsem se tedy, že Susan Campbell zavolám, abych tu spirituální komunikaci okusil na vlastní kůži.

V prvních minutách našeho rozhovoru jsem prožíval zmatek a zneklidnění. Susan nebyla podle mého názoru příliš zdvořilá, dokonce se mi zdála protivná a já jí to v duchu vyčítal. Rozladění se však po chvilce rozpustilo a nahradilo je nadšení a vnímavost. Susan se mnou mluvila způsobem, který nasměroval mou pozornost k tomu, co jsem v daný moment skutečně prožíval. Během hovoru jsme se dostali k mému dětství a já jsem Susan popisoval určitou událost, která mě velmi zranila a bolela.

SUSAN: Kalmane, je událost, o které jsi mi právě vyprávěl, pro tebe stále zraňující?

JÁ: Ano, je.

SUSAN: Já to ale z tvého hlasu neslyším. Jediné, čím se podle mého tvoje bolest projevuje, je způsob, jakým o té události mluvíš. Připomínáš mi automat, který se tento příběh naučil nazpaměť, ale jeho hlas a tempo řeči je neměnné.

JÁ: Nerad přiznávám, ale je to tak.

SUSAN: Kalmane, teď po tobě chci, abys mi řekl, co v souvislosti s onou událostí probíhá ve tvém těle.

JÁ: Cítím napětí v oblasti solar plexus. Jako bych nedýchal. Ano, téměř nedýchám. Mám stažený krk a napětí v oblasti čela. No, vlastně jsem celý napjatý a málem jsem rozmačkal mobil.

SUSAN: Dobře, a co tvoje oči?

JÁ: Cítím, že se mi do očí derou slzy, ale bráním se tomu.

SUSAN: Jaké prožíváš emoce?

JÁ: Zlost, bolest a nenávist.

SUSAN: Výborně, je dobré, že své emoce nezdůvodňuješ, ale že je jen zaznamenáváš. Nyní chci, abys mi znovu řekl, co cítíš, ale řekni to v první osobě, například: „Já nenávidím otce.“

Po ukončení našeho rozhovoru jsem přemýšlel nad tím, co po mně vlastně Susan chtěla. Chtěla, abych se stal pozorovatelem svých tělesných, emocionálních a mentálních pochodů a rovněž chtěla, abych jí svá pozorování zprostředkoval a to pokud možno v první osobě: já cítím, já nenávidím, já se domnívám… Jakoukoliv mou snahu obvinit někoho z mého „neštěstí“ neschvalovala. Nerad jsem si připustil, že svou sílu naleznu jen a jen tehdy, když přijmu i zodpovědnost za to, co se mi v životě děje. Proč jsem něco tak evidentního, jako je přijetí zodpovědnosti, připouštěl s velkou nelibostí?

Protože jsem se nechtěl vzdát svých starých zvyků.

Protože jsem se nechtěl vzdát potřeby manipulovat.

Protože jsem se měl vzdát sebeobranných mechanismů.

Protože jsem se měl stát vědomě zranitelným.

Protože jsem nechtěl nikoho svou subjektivní pravdou zraňovat.

Protože jsem se chtěl stále cítit O.K a chtěl jsem se na vždy vyhnout stavům K.O.

PROSTĚ SI TO VYZKOUŠEJTE

Představte si, že právě nyní hovoříte se svým patnáctiletým synem. Váš syn se po většinu času vašeho rozhovoru kouká do země. Vy cítíte, že jste podráždění a máte tendenci velmi prudce reagovat. Jakou z následujících možností si zvolíte?

1. Tak kamaráde, koukat do země během rozhovoru s dospělým, natož s mámou, je fakt neslušné, takže se mi laskavě dívej do očí!

2. Já se nemusím namáhat, když tě nezajímá, co říkám.

3. Tebe nezajímá, co říkám?

4. Vidím, že koukáš do země. Nad čím přemýšlíš?

5. Štve mě, že se díváš do země. Můžeš mi vysvětlit, co se v tobě odehrává?

6. Jsem na tebe naštvaná, protože se díváš do země. Představuji si, že tě nezajímá, co říkám. Chci, aby ses mi díval do očí.

Vyhodnocení:

Varianta č. 1. je z hlediska kreativní komunikace naprosto nepřípustná. Matka bez jakýchkoliv pochybností vyvíjí tlak na syna. Vyhýbá se prožitkům emocionálního diskomfortu a volí manipulativní chování.

Varianta č. 2 je rovněž nepřípustná. Matka skrývá své skutečné pocity a chrání se tím, že interpretuje synovo chování jako nezájem. Matka ale nemůže vědět, co se skutečně v synovi odehrává, a proto by mu neměla vnucovat svou interpretaci.

Varianta č. 3: Matka zamlčuje své skutečné pocity. Má možná dobrý úmysl zjistit, co se děje, ale volí způsob, jímž sama sebe chrání.

Varianta č. 4: Matka správně popisuje to, co vidí, tedy že se syn dívá do země. Zamlčuje však své rozpoložení.

Varianta č. 5: Matka říká synovi: „Štve mě, že se díváš do země“ - jde o tzv. nepřímou komunikaci. „Štve mě“ je lépe nahradit slovy „Já jsem na tebe naštvaná“.

Varianta č. 6 je v souladu se smyslem kreativní komunikace. Matka popisuje to, co vidí a popisuje svou emocionální reakci. Rovněž popisuje, co se odehrává v její mysli, a přímo vyslovuje své přání.

I když matku napadlo, že syn nejeví zájem o to, co mu říká, udržela roli pozorovatele tím, že použila relativizující popis. - představuji si, že tě nezajímá, co říkám. Jinou možnou variantou je např.– domnívám se, že tě nezajimá… nebo mám tendenci situaci interpretovat tak, že tě nezajímá, co říkám.

Matka nepopřela obsah své mysli, pouze jej vědomě relativizovala a popsala. Přestala být otrokem mysli a začala být jejím pozorovatelem.

Jestliže je tato věta (celá 6. varianta) vyslovená s úmyslem vytvořit spojení, pak je i intonace nemanipulativní. Syn má volbu reagovat, aniž by byl pod nátlakem ze strany matky. Přímým nemanipulativním vyjádřením svých emocí převzala matka zodpovědnost za to, jak se cítí.

KRITÉRIA KREATIVNÍ KOMUNIKACE

Buďme vědomě zranitelní

Nejdůležitějším kritériem kreativní komunikace je její terapeutický charakter. Smyslem takové komunikace je převzetí zodpovědnosti za to, co se nám děje. To znamená, že komunikujeme tak, abychom své emoce skutečně a naplno prožili ve svém těle. Jakékoliv strategie, které by nás měly ušetřit emocionálního diskomfortu, popírají smysl kreativní komunikace. Je nesmírně důležité pochopit, že naše současné emocionální reakce nesouvisí s tím, co se v tomto okamžiku děje. Současná situace „pouze“ zarezonovala s obsahem naší paměti. Smyslem přímé komunikace je plně vnímat neukončené události a osvobodit se tak od jejich nadvlády nad naším životem.

Mluvme v první osobě

Z terapeutických důvodů je efektivnější říct: „Já jsem na tebe naštvanej“. Prohlášení typu „Štve mě, že…“ je způsob, jak snížit intenzitu emocionálního diskomfortu. Vyhýbáme se tak léčebnému procesu.

Mluvme konkrétně

Je důležité mluvit o konkrétních situacích a nezevšeobecňovat. „Jsem na tebe naštvanej, protože jsi přišla o dvě hodiny později“. Prohlášení typu „Jsem na tebe naštvanej, protože chodíš pozdě“ je nepřímé a je menší pravděpodobnost, že se dotkneme emocí, které jsou pod povrchem.

Já chci

Je rovněž důležité říct „JÁ CHCI“. Jsme vychovaní v tom, že přímé vyjádření potřeb je sobecké. Ve skutečnosti jsme se naučili vyjadřovat své potřeby oklikou a rafinovanou manipulací nebo tím, že v lidech záměrně probouzíme pocity viny. Říct „JÁ CHCI“ je pro mnohé z nás nepříjemné také proto, že někde v našem nitru povstane hlas, který říká: „TY NEJSI HODEN, NEZASLOUŽÍŠ SI“. Vyjadřovat své přání přímou cestou je tedy skutečnou výzvou. Fakt, že naše přání není vždy splněno, vede k pochopení, že naše štěstí je nezávislé na reakci druhých lidí.

Relativizace

Relativizace je způsob jak popsat obsah naší mysli, aniž by jsme někoho hodnotili či manipulovali. Z hlediska kreativní komunikace a našeho osobního prožívání je velký rozdíl, zda řekneme - myslím si žes mi nepomoh proože jsi línej a nebo ty jsi neskutečnej lenoch…

Obranný mechanismus - automatická reakce

Automatická reakce je nevědomý mechanismus, jímž na mentální, fyzické a emocionální úrovni přenášíme zodpovědnost za nepříjemnou situaci na někoho jiného. Jestliže s naším názorem někdo nesouhlasí, automaticky zareagujeme tak, že jej začneme napadat a kritizovat.

Je důležité vnímat, co se děje v našem těle, a vnést mezi tuto zkušenost a naši reakci uvědomění a vědomou volbu.

Obranný mechanismus - interpretace

Interpretace či racionalizace je způsob, jakým zmírňujeme své prožitky. Matku velmi zneklidňuje fakt, že se syn během jejich hovoru kouká do země. Místo toho, aby vyjádřila svůj neklid, volí interpretaci, která přenáší pozornost od jejího neklidu na syna. Otázkou zůstává, proč si „dobrovolně“ z mnoha variant zvolila interpretaci, která znehodnocovala jí samou? (varianta č. 1). .

Jakákoliv situace v sobě skrývá potenciál růstu. Jestliže nás někdo urazí, je důležité vnímat emoce, které tuto situaci provází. Zaměřme pozornost do svého těla a vnímejme napětí, náš fyzický postoj, kvalitu dechu a to vše bez mentálního doprovodu, hodnocení či hledání jakéhokoliv viníka.

Obranný mechanismus - projekce

Projekci používáme k tomu, abychom se vyhnuli sami sobě. To, co nám na druhých nejvíce vadí, je to, co sami v sobě potlačujeme, ale nechceme si to přiznat. Jestliže víme, že druzí lidé zrcadlí náš vnitřní svět, pak se o sobě mnohé dozvíme.

Jestliže jsme na někoho naštvaní proto, že evidentně lže, měli bychom se zeptat sami sebe: „Kdy se chovám stejně jako on“?

PŮVOD KREATIVNÍ KOMUNIKACE

Kreativní komunikace se skládá ze dvou základních stavebních kamenů:

1. Pozorujeme to, co se děje v našem nitru

2. Svá pozorování druhým lidem popisujeme

1. Základem kreativní komunikace je praxe budhistické meditace vipassana, jež má několik možných variant. Základní princip meditace spočívá v tom, že pozorujeme procesy v našem nitru, aniž bychom hodnotili a klasifikovali to, čeho si všimneme.

2. Způsob jakým popisovat svá pozorování navrhli a vyprecizovali američtí odborníci orientovaní na psychoterapeutický proud Gestalt.

Jedním z nejpřednějších obhájců kreativní komunikace autor knihy Radical Honesty Brad Blanton říká: Na základě třicetileté psychoterapeutické praxe doporučuji všem, kteří hledají celistvost, sebedůvěru, nespoutanou radost a intimitu ve vztazích, aby vždy pravdivě popisovali to, co dělali, co si myslí a co cítí. Díky této pravdě, jež není morálním příkazem, rozvineme skutečnou sebeakceptaci a sebedůvěru. Sami sobě se tak stáváme tím nejbližším přítelem, jenž nás neopustí a to ani tehdy, když se setkáme s negativní odezvou. Kdykoliv lžeme, opouštíme sami sebe a upřednostňujeme falešné bezpečí a závislost na druhých lidech. Z vlastní zkušenosti však vím, že se lidé v mé přítomnosti cítí velmi dobře, protože jím nabízím svobodu. V mé přítomnosti se nemusí přetvařovat, protože jim ukazuju své chyby, svou podrážděnost, neklid, ale i radost, nadšení a vášeň. Tím, že se totálně odhalíme, rozvineme nejvyšší formu lásky – soucit.